O problému zahlcení měst auty bývá častěji řeč z důvodů jejich neprůjezdnosti dalšími auty. O chodcích se mluví spíš na okraj a hlavně jim není zatím věnována systematická pozornost. Jsou bráni jako samozřejmost. Přece si v prostoru, kde jsou chodníky, vždy najdou nějak cestu. Přejdou na druhou stranu ulice, protáhnou se uzounkým průchodem, projdou podchodem. To jsou ale podmínky, které ve skutečnosti chodce z veřejného prostranství nenápadně vytlačují.
Čím je podle vás dán problém zahlcení měst auty?
Problém je dán celkovou dopravní politikou měst. Pokud se vybuduje nová silnice, je pravděpodobné, že se postupně zaplní. Tento jev je nazýván dopravní indukcí. Protože ve chvíli, kdy už člověk auto použije, tak není problém pro něj ujet nějaký kilometr navíc, takže jeho jízdní dráhy se neustále nenápadně prodlužují, což je posilováno rozšiřujícími se možnostmi dostupnými právě nejlépe autem. Ale nejen dopravní řešení ovlivňují množství automobilové dopravy. Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč automobilismus stále narůstá, je suburbanizace. Lidé bydlí na okrajích měst, na jiných okrajích jsou umístěny obchody, jinde pracovní příležitosti. Mezi těmito aktivitami se musí obyvatelé každodenně přesouvat, nejčastěji právě automobilem, a jejich cesty vedou často právě přes centrum města. Navíc v prostředí suburbií je hustota zastavění často nízká. Tím narůstají vzdálenosti, které se stávají pro chodce velmi obtížně překonatelnými.
Proč by chůze měla být upřednostněna?
V první řadě je nutné zdůraznit, že pěší doprava může být v městském prostředí opravdu rovnoprávným způsobem, jak se ve městě pohybovat. I pro chůzi je možné použít heslo, kterým se zviditelňují pražští obhájci cyklistické dopravy v centru města: Neblokujeme dopravu, my jsme doprava. Chůze je považována za vhodný způsob dopravy na krátké vzdálenosti, obvykle do čtyř set metrů. Proto je samozřejmě velmi důležitou podmínkou pro chůzi v městském prostředí i vhodně fungující doprava veřejná, se kterou se vzájemně podmiňují. Chůze však může sloužit i jako pravidelný způsob dopravy na vzdálenosti delší, zhruba do čtyř kilometrů.
„I pro chůzi je možné použít heslo, kterým se zviditelňují pražští obhájci cyklistické dopravy: Neblokujeme dopravu, my jsme doprava,“ říká M. Hledíková. Foto: Archiv Nadace Partnerství.
Proč tedy ve městech podporovat pěší dopravu?
Těch důvodů je dlouhá řada. Jak už bylo zmíněno, z pohledu dopravního je na chodce potřeba minimum plochy, navíc nezatěžuje své okolí zplodinami. Velmi důležité jsou důvody sociální. Při chůzi se můžeme potkat se známými i náhodnými kolemjdoucími. Zároveň chodci nejvíce sledují okolí, a tak přispívají k jeho bezpečnosti. Chůze je také vhodná pro všechny společenské vrstvy, nikdo z ní není vyloučen. Chodec je také nejsilnější kupní silou – je nutností pro drobné obchodníky. Také například na nákupním centru Vaňkovka se můžeme přesvědčit, jak si chodců váží. Je umístěna na pěší dopravní tepně mezi vlakovým a autobusovým nádražím. Další oblastí, kterou je určitě dobré zmínit, je význam chůze z hlediska zdravotního. V době rostoucí obezity je pravidelná chůze nejsnáze dostupným a nejlevnějším způsobem, jak si dopřát každodenní velmi zdravý způsob pohybu.
Máte představu, jak je na tom Brno s možnostmi pro pěší? Kde má rezervy?
Téma pěší dopravy se vynořilo s připomínkováním zadání budoucího územního plánu města. Při debatě o cyklostezkách se objevila naléhavá potřeba sledovat, chránit a budovat i stezky pro pěší. Cyklistická doprava už má svůj plán pro celé Brno, pro pěší dopravu zatím žádný podobný dokument neexistoval – na rozdíl například od Plzně. Možná nám to připadá podivné, že je potřeba budovat stezky pro pěší, všude existují chodníky, všude se dá projít. Pokud se ale budeme dívat pozorně, zjistíme, že chodníky zdaleka nejsou všude, kde by byly potřeba, chodci jsou vytlačováni z chodníků, veřejných prostranství. Mimo ochranu a budování příjemných cest pro pěší v centru města je také nutné zachovat takzvanou prostupnost do krajiny. Na okrajích měst, kde v nedávné době vznikla rozsáhlá zástavba, byly často přerušeny cesty a pěšinky směřující do volné krajiny, a celá rozsáhlá území se tak stala neprostupnými.
Věříte ve světlejší budoucnost měst? Tedy ne jako šedivých prostor plných aut a domů, ale jako míst, kde budou zelené plochy a prostory pro procházky a relaxaci. Není to utopie?
Pohled do budoucnosti vždy k utopii pokouší. Zároveň si musíme uvědomit, že jiná budoucnost než ta založená na městech se dá jen těžko očekávat. Proto se musíme snažit, aby život ve městech byl co nejkvalitnější, aby lidé z měst neměli potřebu utíkat. Tím rozhodně nechci snižovat význam venkova a venkovského osídlení. Při současném podílu městských obyvatel a s městem spojenými způsoby zaměstnání a života, je však potřeba životu ve městě věnovat odpovídající pozornost. Z pozice architekta pochopitelně věřím, že je možné pozitivní změny určitým způsobem plánovat a taky postupně dosahovat. Vždy ale záleží na snahách obyvatel, na jejich informovanosti, na politické vůli, na činnosti nevládních organizací, které budou inspirovat k pozitivnímu směřování. Právě příspěvky na konferenci Město pro pěší přesvědčivě ukázaly, že postupná proměna tímto směrem je možná.