Vyzvednout si potvrzení o studiu, opatřit přelepku na ISIC nebo konzultovat komplikace při průchodu školními povinnostmi. S podobnými úkony vyhledá pracovníka studijního oddělení během svých vysokoškolských let snad každý. Jitka Graclíková takto úřaduje také. Její práce se ale od té na fakultách přece jen liší. Stará se totiž ve středisku Teiresiás Masarykovy univerzity o nevidomé studenty.
Se začátkem semestru ji v kanceláři najde málokdo, protože se plně věnuje zrakově postiženým prvákům. „Předtím, než jim začne škola, musí si osvojit trasy, které budou každodenně procházet při cestě do učeben, menzy nebo na koleje. Nejprve společně projdeme rozvrh, abychom zjistili, kde se bude výuka konat. Cesty pak s nimi procházím tak dlouho, dokud si je neosvojí. Musím si být stoprocentně jistá, že se během semestru dopraví z místa na místo bez komplikací,“ popisuje Graclíková.
Takové pochůzky vyžadují postupné budování vzájemné důvěry, která při instruování hraje důležitou roli. „Bezpodmínečně musím dbát na to, abych studenta nedostala do srážky s nějakou nečekanou překážkou a dovedla ho bezpečně k cíli. Asistent nesmí zaváhat ani na okamžik,“ objasňuje.
Požadavky, se kterými za ní handicapovaní studenti přichází, se od těch běžných liší. „Třeba obyčejné potvrzení o studiu u nás nedostanou. Získají ho na svých domovských fakultách. My jim pomáháme s potřebami, které si žádá jejich zdravotní znevýhodnění,“ vysvětluje.
Navrhuje studentům například individuální studijní plán, domlouvá doprovod ke zkouškám nebo poskytuje učební pomůcky, jako jsou předčítače obrazovek a zvětšovací lupy. Pro neslyšící zajistí středisko Teiresiás zase přepisovatele nebo tlumočníka do znakového jazyka.
Každý, kdo pracuje ve službách pro studenty, by podle jejích slov měl umět správně poradit, organizovat a příchozího neodradit svou nepřístupností hned ve vstupních dveřích. „Snažím se na lidi vždy usmívat a vstřícně podat pomocnou ruku. V Teiresiás to tak máme všichni. Většinou řešíme problémy i nad rámec svých povinností,“ říká Graclíková.
Nevidomý informatik v Benátkách
I když většina jejího zaměstnání spočívá v pomáhání druhým, sama slovo „pomoc“ v oblibě nemá. „Nazvala bych to spíš jakousi výměnou. Svým studentům ulehčím studijní život, oni mi za to dovolí nahlédnout do jejich fascinujícího světa. Na vlastní oči tak pozoruju, čeho úžasného umí dosáhnout. To mě na mé profesi baví ze všeho nejvíc,“ komentuje.
Ráda vzpomíná na jednoho budoucího informatika, který se i přes své postižení rozhodl vycestovat do italských Benátek. „I mnoho lidí se zdravým zrakem by se k takovému kroku těžko odhodlalo. On si ale šel cílevědomě za svým. První týden jsme na orientaci po městě pracovali společně. Makali jsme i dvanáct hodin denně, ale vyplatilo se to. Odjížděla jsem s vědomím, že tam nechávám nevidomého kluka, který se bude po cizí metropoli pohybovat úplně sám. To je pocit k nezaplacení,“ vzpomíná Graclíková.
Společnost zrakově postižených neopouští ani po práci. Setkává se s nimi na pravidelných fotbalových turnajích. „Původně povinný tělocvik pro handicapované se rozrostl ve světovou sportovní událost. Na bučovický Blind Football Cup, který s kolegy pořádáme, se nám sjíždějí týmy z Evropy i zámoří. Zahráli si u nás také brazilští paralympijští vítězové. Každý rok si říkám, že organizujeme poslední ročník, a stejně se nakonec potkáme na hřišti znovu,“ uzavírá s úsměvem.