Ivan Foletti je na Filozofické fakultě MU jen krátce, přesto už se stačil zapsat do povědomí jak svou vědeckou, tak učitelskou prací v oblasti dějin umění. Původem Čechošvýcar založil při semináři dějin umění Centrum raně středověkých studií a výrazně se profilující časopis Convivium.
Upozornil na sebe i média a veřejnost, když vloni se svými studenty podnikl několikaměsíční pěší pouť po Francii. Vysloužil si za ni i cenu ministerstva školství.
Vy prý nemáte mobilní telefon. Jak to?
Ze začátku to bylo spíš z legrace. Všichni začali kupovat mobily a já teda just ne. Zpětně to ale mám za velmi spásné rozhodnutí, protože díky tomu mám čas, který jiní lidé často postrádají. Napsat něco na mobilu, nebo na počítači je časově zcela zásadní rozdíl. Nejsem pořád spojený se světem, takže v čase a místě, kde nemám po ruce počítač a není tam wi-fi, se můžu soustředit na svoji práci – číst, psát, přemýšlet. To je něco, co nejen akademik opravdu potřebuje. Když vás pořád ruší nějaká obrazovka, nějaká upozornění, že vám přišel e-mail, tak nic neuděláte. Z hlediska sociologie a antropologie je ona potřeba být někde jinde, tedy ve virtuální realitě, jistě zajímavý fenomén, ale prakticky nic pro mě. Je to i odpověď na otázku, kterou mi lidé dávají: Jak to, že toho stíhám tolik? – Nemám mobil a nejsem na sociálních sítích.
Přesto se se svým týmem novým technologiím rozhodně nebráníte a třeba zrovna ty sociální sítě jako Twitter nebo Youtube pro komunikaci používáte.
Chceme komunikovat se světem a používat přitom kanály a jazyk, kterým bude rozuměno. Takže brzy budeme na Twitteru, máme samozřejmě webové stránky, Youtube kanál, protože mám pocit, že to jsou místa, kde lidé skutečně hledají informace, a my jim je tam nabízíme. Nepoužíváme ale třeba Facebook. Když pominu etické problémy, tak v principu si myslím, že nástroje pro ničím nevázanou diskusi tohoto typu jsou pro spoustu nejen studentů pastí, kvůli které se nesoustředí a nestudují dobře. Já jako pedagog tedy nechci studentům dávat pretext, aby komentovali něco na Facebooku, byť týkajícího se našich aktivit, protože by je to odtahovalo od toho, proč jsme tady na univerzitě.
A to je ve vašem pojetí...?
Hlavní cíl univerzitního studia je učit se kriticky myslet. A pak je to získání určitých dovedností a znalostí. Těmi dovednostmi je umět mluvit a psát, obojí kvalitně na různých rétorických úrovních. Znalostmi pak je různé vědění od dějin umění po mikrobiologii. Ve středoevropském školství tradičně klademe důraz hlavně na znalosti, což není špatně, ale dovednosti a schopnost se dělit o to, co znám, by měly být na stejné úrovni. Věci, které znám, mají mít potenciál měnit svět, a když je nejsem schopný do světa dostat, tak ztrácejí svůj smysl. Tím nechci říct, že máme dělat jen takzvaně věci k něčemu, což je dost problematické vůbec definovat, ale každý obor by měl být schopen zprostředkovat ono nadšení, které v sobě máme, když se něčemu odborně věnujeme.
Kombinujete špičkový výzkum na mezinárodní úrovni s pedagogickou činností. Kde se cítíte nejvíc doma?
Ono to nejde moc oddělit. Dobrý vysokoškolský pedagog musí mít hloubku a tu nejlépe získá tím, že bude bádat. Nevěřím, že když uděláte po stopadesáté tu stejnou přednášku, bude mít pořád stejnou sílu, když mezi tím nebudete pracovat sám na sobě. Také učím některé předměty každoročně, naštěstí je jich málo, třeba úvod do dějin umění středověku. Osa kurzu je stejná, ale tím, jak sám prohlubuji své znalosti, vyvíjí se můj pohled na věci, hledám odpovědi na další otázky, a mění se tedy i podoba předmětu.
Vaší doménou je raně středověké a pozdně antické umění. Co vás k tomu přivedlo?
Byla to celkem náhoda. V Lausanne ve Švýcarsku, kde jsem vystudoval, byla vůbec první přednáška, na kterou jsem šel, úvod do dějin středověkého umění a paní profesorka Romano, která se potom stala mojí školitelkou a dnes už i kamarádkou, v ní naprosto úžasně mluvila o pozdně antickém Římu. Byla to láska na první pohled. Ex post ale můžu říct, že mě na tom časoprostoru fascinuje úplně všechno. Líbí se mi tehdejší estetika, od té antické z prvních století až po konceptuální vizualitu kočovných kmenů, které přicházejí do Evropy. Líbí se mi taky globální dimenze oné doby. Svět byl ohromně propojený, sklo se vyrábělo u Antiochie v Sýrii, mozaiky sestavovaly všude možně v Miláně, Ravenně, Římě či Soluni. Fascinuje mě tehdejší koexistence kultur, vedle sebe zde žije křesťanství, judaismus, islám a dál na východ už je silná hinduistická komunita a buddhistický svět. Entity se prolínají, potkávají, někdy se kamarádí, někdy moc ne.
A pak je tu fenomén, který je spojený s mým osobním životem, a sice koncept migrace. Pozdní antika a raný středověk jsou doba, kdy nejen, že se setkávají kultury, ale ony se i dramaticky mísí, protože se přesouvají. My Češi tomu říkáme stěhování národů, ale Italové stejné období nazývají invazí barbarů. Ať si ale vezmeme jakýkoliv úhel pohledu, estetická zkušenost, kterou v té době zažívá Evropa s příchodem migrantů, je úžasná. Bez nich bychom se tu nenaučili tvořit abstraktní umění. Bez těchto událostí bychom vlastně ani my nebyli my. Mezi 6. a 8. stoletím Evropa skrze migraci dostává impulzy, které jsou rozhodující pro to, jaká dnes je.
Jak s tím souvisí váš osobní příběh?
Jsem sice Čech, ale dodal bych k tomu přídomek: mimo jiné. Moje rodina se už po několik generací různě přesouvá. Dědeček byl Rus, kterého ale v roce 1918 jeho maminka Češka a tatínek Rus převezli do Čech. Babička byla dcera Maďarky a asi Srba, přesně nevíme, a přestěhovala se do Čech kvůli dědečkovi. Moji rodiče jsou zase Čechošvýcaři, a když mi bylo jedenáct let, do Švýcarska jsme se odsud přesunuli. Základní školu tedy mám českou, ale zbytek vzdělání jsem absolvoval v zahraničí. A vlastně do školky jsem chodil sice v Praze, ale francouzské. Navíc jsme různě hodně cestovali, takže jsem část života strávil také v Rusku, Itálii, Německu, Francii a Rakousku. Jsem zkrátka takový migrant.
Jak do toho zapadá vaše italské příjmení?
Švýcarsko má 300 tisíc italofonních obyvatel, takže příjmení Foletti je vlastně docela dost typické příjmení v jižním Švýcarsku.
Vaše kořeny v Čechách jsou nicméně v Praze. Jak do toho zapadá Brno?
Moje žena je z Brna, ale to v příchodu sem vlastně hraje docela malou roli. Dostal jsem před lety úplnou náhodou nabídku účastnit se konkurzu na seminář dějin umění na filozofické fakultě. Pracoval jsem v té době ve Švýcarsku a nejdřív jsem si řekl, proč bych to dělal. Měl jsem v sobě ale takový ten náš migrantský sen, že bych se jednou vrátil do Čech, a tak jsem to zkusil. Myslel jsem si ale, že mě nevezmou. Představoval jsem si, že už je stejně vybraný nějaký lokální patriot. Navíc nestuduju střední Evropu, což je v Česku v našem oboru stále unikát. Ale ten konkurz jsem překvapivě vyhrál.
Jaké to bylo, být zpět v Česku?
Nejdřív jsem tu byl na částečný úvazek, jen jsem sem jezdil učit a bylo to zpočátku takové rozpačité, studenti moc nevěděli o tom, čím jsem se zabýval. Pak se tu ale najednou zrodila neuvěřitelná energie a nadšení a dnes už tu na našem Centru raně středověkých studií máme deset zaměstnaných lidí. Je tu skupina nadšenců, kteří se nebojí podnikat šílené cesty, studovat, psát, dynamika a synergie je zkrátka ohromná. Ergo před půl rokem jsem měl šanci se vrátit zpět do Švýcarska a rozhodl jsem se, že ne, že zůstanu.
Jak to, že vás nepřetáhli?
Masarykova univerzita mě překvapila v mnoha úrovních. Jednak svou otevřeností, že jsem vůbec dostal šanci sem přijít, a pak přejícností a štědrostí. Očekával jsem, že se na mě třeba bude někdo dívat skrz prsty, a přitom od vedoucího semináře přes děkanát až po rektorát cítím obrovskou podporu ve všem, co dělám. Takže proč odcházet, peníze nejsou všechno, i když to kolegové ve Švýcarsku moc nechápali, protože ta nabídka byla mírně řečeno velmi lukrativní.
Téma, kterému se věnujete, je dost specifické a ukotvené v poměrně vzdálené minulosti. Proč stojí za to se jím v dnešní době zabývat?
Vidím tam tři roviny. Zaprvé je minulost potřeba znát, protože bez ní je na tom člověk špatně. Když si vybavíte kultury a místa v krajině, kterým byla zničena minulost, cítíte vykořenění a zmar. U nás je to dobře vidět na příkladu Sudet, což jsou místa zbavená vysídlením kontinuity. Lidé, kteří se tam přesunuli, s tím místem neměli nic společného, a tak tam po generace trvá vykořeněnost a ztracenost. Znát svoji minulost, mít svou rodnou hroudu a vztah k předmětům kolem sebe, to jsou faktory zakládající naši identitu. Potřebujeme to, uklidňuje nás to. Druhá rovina je spojená s tím, že dějiny jsou něco živého, co vytváříme tím, jak se na ně aktuálně díváme, a jsou také zrcadlem toho, co jsme dnes. Třeba příběh rozsáhlých migrací 7. století samozřejmě něco říká i dnešnímu člověku. A protože ten příběh znám, dobře vím, že po sto letech se z migrantů stávají kovaní domorodci. A tenhle odstup je hrozně důležitý pro přemýšlení o světě. Třetí rovina je radost. Dělat dějiny umění je nádherné a to samotné hledání oné nenalezitelné pravdy, jak to bylo, vyvolává v člověku skoro až rozkoš. Na moje přednášky na univerzitě třetího věku chodí pravidelně na 200 lidí, vždycky je plno a dělá jim to obrovskou radost, a i proto to má smysl.
Téma migrace ve vás při znalosti dějin nevyvolává obavy?
Dějiny nám říkají, že strach z migrace je pochopitelný, ale vlastně zbytečný. Když se dají národy do pohybu, tak je nic nezastaví – nezastavil je Hadriánův val a nezastaví je ani žádný plot. Ano, setkávání národů nejsou bezbolestná, ale jedno je jisté. To, co z toho vzejde, je skoro určitě něco nádherného. Je tedy potřeba brát migraci jako fakt a dívat se s optimismem na to, jak může vypadat svět poté, co se různé kultury promísí. Ano, trvá to desetiletí a ano, bolí to, ale nic s tím nenaděláme.
Co mě v poslední době hodně zajímá a trápí, je ale trochu jiná paralela, a sice s římským císařem Konstantinem. Byl to velký panovník, který zlegalizoval křesťanství, zajímavý je ale příběh toho, jak a proč založil Konstantinopol. Udělal to vlastně proto, že chtěl moderní město, které bude šlapat, chtělo by se říct, jako firma. Kde nebude žádný senát, tedy žvanírna, kde by se ztrácel čas, a tak tam pevnou rukou vládl a zavedl mnohá opatření, která dala římské říši krátkodobě jistý stimul. Faktem však je, že rozpad oné velké říše to stejně nezastavilo. Podobný příběh známe i z 20. let minulého století, kdy lid také volal po jasnějším silném vedení. A všichni víme, jak to pak ve 40. letech dopadlo.
Jistě, přemýšlet a diskutovat je těžké. Věci, které prosadí jeden silný šéf, jsou často mnohem rychlejší a viditelnější, ale za cenu, která za to nestojí. Lidé, kteří jsou zvyklí dělat jen to, co chtějí oni bez nějakého kompromisu, představují spíše ohrožení než jistotu. A to je něco, co se teď vrací, je to cítit po celé Evropě doslova v kostech a pro mě jako pro historika, který vidí tyto paralely, to není moc příjemné.
Když se vrátím ještě ke strachu z migrace, není zcela přirozené, že se člověk brání něčemu, co může narušovat jeho kulturu?
Nejsem si jistý, že je přirozené bránit se něčemu novému. Spíše to bude kulturně podmíněné. Ve střední Evropě jsou aktuálně relativně jednolité národy, a tak možná tento dojem získáváme, ale svět je pestrý, nové věci stále přicházejí a staré odcházejí. V tomto nám historie dává jednu velkou jistotu: Všechno se dřív nebo později rozbije, s tím nic nenaděláme, aby z toho něco nového zase povstalo. To neznamená, že nemáme chránit a opečovávat svoje kulturní dědictví. Pokud jsme silná a sebevědomá kultura, z dějin víme, že se skoro nikdy nestane, že by to nové, co vzniká, nestavělo na tom, co tomu předcházelo. Křesťanství Evropě nepřineslo vůbec málo, ale jsou také věci, které v něm zase za moc nestojí. A úplně stejně je to s islámem nebo jakýmkoliv jiným náboženstvím a kulturou. Hledejme, co je v našich tradicích krásného a co za to stojí a kde můžeme společně tvořit něco nového. To je nejlepší recept na budoucnost.
V loňském roce vyvolala velký ohlas vaše pouť po Francii, při které jste se studenty obešli významné středověké památky a zároveň si na různých zastávkách nechali přednášet od světových kapacit oboru. Chystáte zase něco podobného?
Ještě celou tuhle akci vlastně dokončujeme, připravujeme k vydání knihu Migrating Art Historians on the Sacred Way, kde chceme dotáhnout reflexi, kterou jsme započali naší poutí. Druhá věc je, že se chceme systematicky věnovat Kavkazu, vědecky i popularizačně.
S tím souvisí filmový večer, který jste pořádali v květnu pod názvem Kulturní genocida, paměť a krása?
Mimo jiné. Od roku 2016 jsme uspořádali několik výprav za památkami zejména do oblastí historického Arménského království, které leží v dnešním Turecku a řada jeho památek čelila a do jisté míry i stále čelí systematickému ničení – hlavně od 50. let bychom mohli mluvit o skutečné kulturní genocidě. Sami jsme v Horomosu, místě, kde se dříve pohřbívali arménští králové, dokonce přistihli dva lidi, jak vyprazdňují hroby z 12. století. Nejhorší zážitek jsme si ale odvezli z bývalého kláštera Khtzkonk. Při cestě k budově středověkého kláštera jsme narazili na lidské kosti. Chtěl jsem ostatky pohřbít, ale když jsme vylezli na kopec vedle, ukázalo se, že obdobně je tam vybrakovaný celý starý hřbitov. Podobně jsme v oblasti nacházeli starobylé kostely, do kterých někdo střílel z děla. No prostě hrůza. Má to silnou vazbu na to, o čem jsme mluvili, a chceme na to poukázat. Ačkoliv jde o umění středověké, je problém velmi aktuální – pokud si nějaká kultura nechá zcela zničit kulturní dědictví, přestává existovat. Těžko se to představuje, ale pokud by nám Čechům někdo zničil Pražský hrad, ztratíme taky část sebe.
Další pouti nechystáte?
Chystáme, ale zatím jen menší. Letos v létě třeba 300 kilometrů a zase po Francii, ale po jiných místech. My takhle chodíme už docela dlouho, od roku 2012.
A něco tak velkého jako vloni?
Zatím konkrétní plány nejsou, ale někdo už mluví o cestě do Jeruzaléma (směje se).