8 let
trvala Mendelovi práce s křížením rostlin, na jejímž základě sepsal přelomový spis Pokusy s rostlinným hybridy
3 zákony
dědičnosti, které brněnský opat zformuloval, dodnes tvoří základy genetiky
Jestli je Brno nějaké skupině lidí ve světě známé, pak jsou to hlavně genetici. Proč? Právě zde se zrodily základy této vědní disciplíny, bez níž si moderní přírodní a lékařské obory téměř nelze představit. Za odhalením principů dědičnosti a položením základů genetiky stojí někdejší brněnský opat a za života neuznaný přírodovědec Gregor Johann Mendel.
40 let
poté, co Mendel objevil zákony dědičnosti, definoval Bateson vědecký obor genetika
20. července
to bude 190 let, co se objevitel principů dědičnosti narodil v Hynčicích ve Slezsku
Mendelův příběh začíná v Hynčicích ve Slezsku, kde se v roce 1822 narodil do chudé rolnické rodiny. Už jako kluk přičichl ke genetice. I když tento pojem spatřil světlo světa až dlouho po jeho smrti, Mendel se této disciplíně věnoval už se svým otcem, když pěstovali nové odrůdy ovocných stromů a chovali včely.
Protože byl Mendel velmi nadaný, chystal se na studia, rodiče ale neměli peníze na to, aby ho živili, a situaci neusnadňoval ani Mendelův špatný zdravotní stav. Studium ve Filozofickém ústavu v Olomouci nakonec dokončil jen proto, že se jeho sestra Terezie vzdala svého věna.
Zlomovým byl pro Mendela rok 1843, kdy se jako 21letý mladík stal novicem augustiniánského kláštera na Starém Brně. Pro zvídavého člověka z nuzných poměrů to bylo ideální prostředí. Následující léta tak Mendel mohl věnovat hodně času studiu. Jakmile dokončil vídeňskou univerzitu, kde mohl navštěvovat přednášky takových autorit, jako byl fyzik a matematik Christian Doppler nebo fyziolog rostlin Franz Unger, získal v roce 1854 místo učitele na c.k. státní vyšší reálce v Brně.
Tentýž rok se také začal věnovat výzkumu, jenž ve 20. století, dávno po jeho smrti, naprosto proměnil chápání biologických věd.
Mendelovy zákony platí dodnes
Začalo to prostě. Mendel se od roku 1854 zabýval pokusy s křížením hrachu. Jako by tušil, co přesně hledá, nemohl si Mendel pro odhalování principů dědičnosti vybrat lépe. Hrách setý je samosprašná rostlina, která se rozmnožuje pohlavní cestou a má stálé znaky.
V následujících letech Mendel pečlivě experimentoval s křížením a důsledně zaznamenával data o svém počínání. U tisíců rostlin provedl umělé oplození, když u nevyvinutého hrachového poupěte odstranil člunek, pinzetou vyjmul všechny prašníky a štětečkem přenesl na bliznu pyl z otcovské rostliny. Touto mravenčí prací Mendel kombinoval napříč generacemi všechny sledované znaky rostliny, jako byl tvar a barva semene, její velikost nebo barva květu.
V polovině 19. století, kdy do objevu struktury DNA a rozvoje molekulární biologie zbývalo takřka sto let, nemohl mít Mendel žádnou představu o genech nebo chromozomech. Přesto matematicky odvodil jejich existenci, a objevil tak principy předávání dědičné informace z pokolení na pokolení a rozkryl zákonitosti, na jejichž základě se znaky organismů v jedné generaci vyskytují, aby v dalších zůstaly skryty a zase se u nových potomků objevovaly. Moderní věda na jeho objevech nic neopravila a staví na nich dodnes.
Uznání se dočkal až po smrti
Použití matematiky na poli biologie bylo v Mendelově době jevem nevídaným a pro většinu lidí včetně respektovaných odborníků zcela nepochopitelným.
Když Mendel po dlouhých letech práce v roce 1865 prezentoval svoje pokusy s křížením hrachu členům Přírodovědného spolku v Brně, nesetkal se s žádným velkým ohlasem. O rok později byla jeho přednáška uveřejněna ve spolkovém sborníku a rozeslána na mnoho důležitých adres v českých zemích i v zahraničí. Žádný ohlas však nepřišel. Svět vědy mlčel.
Mendel se svými geniálními závěry natolik předběhl dobu, že zůstal za svého života zcela nepostřehnut. V těch časech uznávaná kapacita v oboru hybridizace rostlin Carl Nägeli, s nímž si Mendel dokonce dopisoval, vůbec nerozpoznal, že má co do činění s vědcem, jenž ho dosahem svých zjištění převyšuje o mnoho tříd a jenž otevřel světu zcela novou vědní disciplínu.
Když Mendel jako významná osobnost brněnského veřejného života zemřel, bylo mu necelých 62 let. Poslední tečku za jeho životem poněkud symbolicky udělal další velký génius. Rekviem za zemřelého řídil v kostele starobrněnského kláštera skladatel Leoš Janáček. Na pohřbu byl Mendel v projevech hodnocen jako skvělý občan, kněz, hodnostář a velký člověk. O Mendelovi-vědci však nepadlo ani slovo.
Psal se rok 1884 a trvalo ještě dlouho, než vědecká komunita objevila význam Mendelovy práce. Doba pro genetiku musela zřejmě teprve dozrát. Svědčí o tom i fakt, že Mendelovy objevy zarezonovaly v myslích tří vědců nezávisle na sobě, ale takřka zároveň. To už se ale psal rok 1900. Od publikování zásadního díla „otce genetiky“ uplynulo dlouhých 35 let.
Mendelova autobiografie
V roce 1965 vydala Masarykova univerzita poprvé v českých zemích Mendelovu autobiografii. Budoucí objevitel principů dědičnosti ji napsal ve 28. roce svého života, když podával žádost o povolení složit zkoušky učitelské způsobilosti. Zachycuje tedy dobu předtím, než se začal věnovat pokusům s hrachem, a ukazuje, jak se jeho láska k přírodním vědám stává ze zábavy něčím víc, čemu je nutno obětovat i životní štěstí. Publikace obsahuje také unikátní faksimilii životopisu.