Jestli bývá Masarykova univerzita spojována s polárním výzkumem, tak především s tím v Antarktidě, kde má už jedenáct let výzkumnou stanici. Výzkumně činná je ale i v Arktidě, a to nejen prostřednictvím přírodovědců. Aby měly vědecké výsledky patřičný účinek, musí se o nich dozvědět i politická reprezentace, což si žádá speciální znalosti a lidi. Jedním z takových je Barbora Padrtová z Fakulty sociálních studií MU, která Česko zastupuje na mezinárodních setkáních týkajících se polárního výzkumu v Arktidě.
Její vyprávění prokazuje, že když jde o důležité věci, umí se domluvit i země, které mezi sebou mají velké spory. A že třeba Arktida je něco jako oáza klidu mezinárodních vztahů. Padrtová působí jako odborná asistentka na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií, kromě toho bude ale Česko za pár týdnů reprezentovat na setkání ministrů zemí Arktické rady a zemí, které jsou v Arktidě vědecky aktivní.
„Jednou z mých rolí je zprostředkovávat politikům výsledky výzkumu, aby měli relevantní podklady pro rozhodování. V ideálním případě má totiž právě výzkum sloužit jako základ pro další vytváření veřejných politik. Ne vždycky se to ale opravdu děje a někdy je to proto, že vědcům chybí člověk, který informace dostane na patřičná místa,“ vysvětluje Padrtová, která je i členkou International Arctic Science Comittee (IASC), tedy mezinárodní vědecké organizace sdružující země, jež přímo v Arktidě provozují některý z mnoha druhů výzkumu. Konkrétně ona patří do pracovní skupiny zabývající se humanitními vědami a dopady změn klimatu na společnost.
„Vždycky mě fascinovaly mezinárodní vztahy a globální politika. Než jsem se začala věnovat Arktidě, zkoumala jsem rusko-americké vztahy. A právě tam jsem se poprvé setkala s otázkami týkajících se Arktidy. Zjistila jsem, že region je jedinečnou arénou spolupráce mezi klíčovými světovými aktéry a chtěla jsem pochopit dynamiku těchto vztahů,“ naznačuje odbornice, co ji k netradičnímu tématu a do netradičních pracovních pozic dostalo.
Propracovala se do nich mimo jiné díky tomu, že v roce 2016 vedla tým, který vypracovával analýzu pro ministerstvo zahraničí. Mapovalo se v ní i to, co může Česko Arktidě nabídnout. „Nezdá se to, ale na to, jak jsme malá země, bádáme v polárních oblastech opravdu hodně – výzkumnou stanici máme v Arktidě i v Antarktidě a naše data a infrastrukturu využívá také řada jiných zemí. Naše firmy jsou navíc dodavateli specifické techniky, například lodních turbín,“ ilustruje přínos Česka Padrtová.
Na politiky ve zprávě apelovala hlavně v tom ohledu, že je nutné, aby bylo Česko jako země v diskusi o vývoji oblastí kolem pólů aktivní. Odehrává se tady totiž řada strategických rozhodnutí, testují nové technologie a zřizují důležitá partnerství.
V Arktidě převládá dialog nad konfliktem
Arktida je místem, které je pro zachování rovnováhy na světě tak důležité, že konflikty, které se v mezinárodních vztazích odehrávají jinde, sem vůbec nedoléhají. „Platilo to v době studené války a tím spíš to platí dnes. Ačkoliv v době studené války spolu Spojené státy a Sovětský svaz oficiálně nemluvily, na lokální úrovni se v Arktidě běžně spolupracovalo. A i dnes převládá dialog nad konfliktem,“ líčí vědkyně.
Na vývoj v oblasti má největší vliv právě Arktická rada, jejíž členy je osm zemí (Kanada, USA, Rusko, Norsko, Dánsko, Finsko, Island a Švédsko), které svým územím do Arktidy zasahují. Pokud se má v oblasti něco dít, musí se na tom všechny státy rady jednomyslně shodnout. A aby se mohly rozhodovat na politické úrovni, potřebují k odborným problémům odborné podklady.
„Například loni, když Arktické radě předsedaly Spojené státy, si jejich administrativa vyžádala výzkumná data ke stavbě ropovodu Keystone XL z Aljašky přes Kanadu do Texasu. Z pohledu energetiky je to strategická záležitost, která má ale velký dopad na celý ekosystém, a tak se mimo jiné řešil vliv na migrační trasy sobů nebo dopad na život v oceánu,“ dává příklad Padrtová. Mimochodem tehdejší Obamova administrativa stavbu ropovodu na základě informací, které dostala, odsunula na neurčito. Donald Trump ale následně, dva dny potom, co byl v úřadu, stavbu povolil.
Silová politika musí jít stranou
Také do jednání o budoucnosti Arktidy zasahují odlišné postoje jednotlivých zemí a i tady se projevuje to, že čtyři arktické pobřežní státy (USA, Kanada, Norsko a Dánsko) jsou součástí NATO, kdežto Rusko je spíš v jejich opozici. Silová politika, kterou se občas prezentuje hlavně Rusko, tady ale nemá prostor. A to přesto, že Rusové ovládají asi 60 procent zdejšího území.
„Nemůžou se chovat jako vládci oblasti, vzájemný dialog s ostatními zeměmi je pro ně důležitý. Pokud by se Rusové izolovali, přijdou o přístup k nejnovějším technologiím a vědeckým poznatkům, které by sami vygenerovali stěží,“ zdůrazňuje odbornice a doplňuje i čísla. Podle dostupných informací je na Arktidu navázáno až 22 procent exportu a 11 procent ruského HDP. Jedná se především o těžbu ropy a zemního plynu. „To je zajímavé hlavně proto, že zde žijí jen asi dva miliony Rusů, tedy 1,5 procent obyvatel celé země,“ doplňuje.
Navíc jak region ovlivňují globální klimatické změny, bude důležitost rozhodnutí, co se s Arktidou bude dít, ještě růst. Změny totiž probíhají jak negativní, tak pozitivní. Ubývající množství sněhu a ledu způsobuje mimo jiné erozi půdy, což znesnadňuje podmínky pro život místním obyvatelům, zvířatům i rostlinám. Na druhou stranu se ale do určité míry zlepšují podmínky na ekonomický rozvoj, lodní dopravu, zemědělství nebo turistický ruch.