Ocenění jste získala především za dlouholetou práci na pozici prorektorky pro studium. Jak na dobu v této funkci vzpomínáte?
To je pro mě velmi příjemná vzpomínka na dobu, kdy se něco skutečně dělo. Cítila jsem velkou výzvu a byla jsem přítomná u změn, které jsem pokládala za užitečné – ať šlo o zavádění kreditového systému, prostupnosti studia, jednotného studijního řádu, informačního systému a řady dalších věcí. Všechny tyto akty jsou pro mě spojeny samozřejmě se vzpomínkou obtížné práce, ale také s pocitem velkého zadostiučinění, protože se spousta těch věcí podařila.
Už nejste ve funkci a máte odstup. Jakým výzvám teď podle vás univerzita čelí? Kde má rezervy?
Musí se vyrovnat se skutečnou internacionalizací, protože procento zahraničních studentů je pořád velmi nízké. Těch důvodů je více, ale hlavně ten, že většina oborů není připravena nabídnout výuku v cizím jazyce. Tohle vidím jako první věc. Další výzvu vidím v důsledném zatažení studentů do tvůrčí činnosti hned od prvních okamžiků, kdy je to možné – tedy, aby se student stal plnohodnotným partnerem v procesu vzdělávání.
V jednom z projevů při slavnostním předávání cen jsme slyšeli kritiku obracející se proti zmasovění studia a kritiku toho, že vedení nenaslouchá učitelům. Co si o tom myslíte?
Ono se samozřejmě vždycky dá vyčlenit něco špatného, dají se zvýraznit nepříjemné situace, ke kterým může ve vzdělávacím procesu dojít, ale já bych vůbec neviděla tak černě. Naopak si myslím, že Masarykova univerzita je školou, která se s modernizací vzdělávání vyrovnává velmi dobře a respektuje názory svých zaměstnanců.
Do čeho teď vrháte nejvíc energie?
Kdybych měla něco vypíchnout, tak se teď soustředím na jeden velký evropský projekt ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací na téma problému dětské obezity v rozvinutých a rozvojových zemích Evropy.
Co pro vás znamená toto ocenění?
Především to pro mě bylo dost velké překvapení. Vůbec jsem s tím nepočítal, a je to samozřejmě věc, které si velmi vážím. Koneckonců jsem na té práci strávil patnáct let svého života. Takže se jedná o takové hezké uzavření určité kapitoly.
Ocenění jste získal za publikaci Pobělohorské konfiskace. Jak vznikala?
Především to znamenalo bádání v různých středoevropských archivech, hodně cestování a hledání souvislosti s naším prostorem. V knize píšu o první polovině 17. století, což se může zdát jako doba velmi vzdálená, ale hlavní aspekty konfiskací, to znamená vztah státu jakožto autority a jednotlivce, vztah státu a společnosti, majetku a svobody myšlení, to jsou věci, které jsou stále velmi aktuální.
Při předávání ceny zaznělo, že práce vyplnila velkou mezeru. Troufáte si to vy sám hodnotit?
To je otázka, na kterou by měli odpovídat recenzenti, a já pevně doufám, že ohlasy budou příznivé.
Na co se chystáte teď?
Chtěl bych se trošku vrátit ke svým tématům z pomezí historie a dějin umění, k tématům spojeným s takzvanou historickou pamětí projevovanou prostřednictvím uměleckých děl.
Můžete přiblížit téma své disertační práce?
Práce je zaměřena na problematiku pozice a role dítěte v rodinné socializaci. Rodina má v procesu socializace zvláštní postavení, jakožto prostor, kde jedinec vstupuje do interakce se svými významnými druhými. Díky nim, a to díky každému z nich jedinečným způsobem, si konstruuje vlastní identitu. V kontextu mé práce je dítě nahlíženo jednak jako někdo, kdo je socializován, ale také jako někdo, kdo sám je faktorem konstrukce identity a potažmo socializace svých blízkých.
Jak váš výzkum vypadal?
Prováděla jsem kvalitativní hloubkové rozhovory s francouzskými i českými rodiči, kteří měli tři děti, alespoň jedno z nich bylo malé a alespoň jeden z rodičů měl vysokoškolské vzdělání. Občas bylo náročné získávat kontakty na odlehlejších místech obou zemí i se tam dopravovat. Svým informátorům vděčím za moc, zejména za to, že si mě pustili do soukromí a byli ochotni povykládat, jak jde život. To není vůbec samozřejmé. Někteří mě i vyzvedli na nádraží, nabídli večeři, pomohli najít další. Bez nich by nic nebylo.
Ke své disertační práci jste měla dva školitele. Jednoho v Česku, druhého ve Francii. Jaké to je dělat takovým způsobem práci?
Má to spoustu výhod. Člověk si ozkouší více druhů prostředí, více různých přednášek a knihoven a hlavně více názorů – a to všechno může zúročit. Je to i lepší než být jenom v zahraničí, protože člověk nevypadne z kontextu domácího prostředí. Pro mě byl důležitý přínos osobností obou školitelů, jejich sociologického uvažování; párkrát se i stalo, že mi profesoři Ivo Možný a Francois de Singly dali na první dojem naprosto protikladnou radu. O to bylo psaní náročnější, ale taky zajímavější. Nevýhoda je, že když je člověk fyzicky na jednom místě, logicky není na druhém, neúčastní se dění, neprožívá je.
Zajímáte se o ústavní právo – kam míříte profesně?
Vypadá to, že už to mám celkem nalinkované – začnu pracovat jako asistent soudce u Ústavního soudu a rád bych to spojil s nějakou pedagogicko-vědeckou činností na fakultě.
Zúčastnil jste se už dvou ročníků soutěže Studentské vědecké odborné činnosti (SVOČ). Jak to máte letos?
Mířím tam ještě dnes. Ráno jsem obhájil diplomovou práci, teď jsem tady na Dies academicus a odpoledne si jdu odpřednášet svůj příspěvek na SVOČ. Takže strávím celý den v obleku. Můj příspěvek se zabývá analýzou judikatury Ústavního soudu v jedné specifické otázce. Je to kritická reflexe a moc jsem svého budoucího zaměstnavatele nešetřil.
Zúčastnil jste se řady stáží. Kde se vám líbilo nejvíc?
Zatím se mi moc líbilo u Nejvyššího správního soudu, což je úžasně kamarádské, otevřené pracoviště se spoustou mladých lidí. Koná se tam řada různých společenských akcí – třeba včera byl turnaj v badmintonu. Soudci se nijak nevyvyšují, panuje tam příjemná atmosféra.
