Ladislav Dušek je ve svém oboru průkopníkem. Když do něj před dvaceti šesti lety přišel, tak se biostatistikou v Česku prakticky nikdo profesionálně nezabýval. Dnes Dušek na Masarykově univerzitě vede celý Institut biostatistiky a analýz, který vědcům a lékařům nejen z tuzemska nabízí zázemí pro vyhodnocování jejich výzkumných dat.
Kromě toho se ale vydal ještě na jednu cestu. Rozhodl se vyhlásit válku rakovině tlustého střeva a konečníku a bojuje za větší rozšíření prevence tohoto onemocnění, se kterým mají právě Češi obzvláště velký problém.
Myslel jsem si, že budete lékař nebo matematik, a vy jste zatím původním vzděláním mikrobiolog. Jak jste se dostal k tomu, že dnes analyzujete data z klinických výzkumů?
Pouhou shodou okolností, jaké se stávají jednou za život. Formální vzdělání mám mikrobiologické a biochemické a posléze jsem si udělal i doktorát z chemie životního prostředí a z ekotoxikologie. Mohlo by to zavánět jistou povrchností mých znalostí, ale v té době jsem to docela v pohodě absorboval. Nadto není pro analytika dat nic lepšího, než když projde více obory. K analýze dat jsem tíhnul už od počátku svých studií. Bavily mě počítače a matematika a experimentální prací jsem se cítil trochu nenaplněný.
Člověk by řekl, že to bude naopak.
Není to tak. Experimenty vyžadují velké množství odříkání. Musíte dlouho sedět v laboratoři, čekáte na výsledky a může trvat roky, než se dostanete k nějakým číslům a zažijete tu krásu při jejich zpracovávání. Úplně otevřeně tedy musím přiznat, že útěk k analýze dat je zbabělý útěk k lízání smetany. Přeskočíte tím tu strašnou mravenčí práci. K lidem, kteří pracují v terénu a dělají experimentální vědu, mám obrovskou úctu, protože vím, jak velké úsilí je stojí vygenerování třeba jen jednoho čísla v souboru dat, který vám nakonec pošlou.
Takže jste se nechal v 90. letech odtáhnout od biologie ke statistice.
Měl jsem prostě čím dál tím méně podnětů experimentálních a čím dál tím víc matematických. V polovině 90. let u nás bylo velmi málo lidí, kteří by se věnovali pouze zpracování biologických dat. Byl to obor, který se nově rodil i v západní Evropě. S rozvojem počítačových technologií se to ale začalo rychle měnit a já do této vlny naskočil a obsadil do té doby prázdnou niku.
Není to pro vás dnes handicap?
Někdy je to deviza, ale někdy samozřejmě nevýhoda. Díky formálnímu vzdělání v oblasti biologie velmi rychle vniknu do některých problémů a jsem schopen připravit scénář analýzy. Biostatistiku tedy obsáhnu. Končím ale v okamžiku, kdy je potřeba něco složitějšího matematicky formalizovat. I proto jsme na Masarykově univerzitě založili obor matematická biologie, abychom pomohli vychovat lidi, kteří v sobě už budou mít obojí.
Dnes se nezabýváte už tolik přírodovědnými daty, ale hlavně těmi klinickými. Proč?
Klinická data mě chytla svým společenským rozměrem. Je to přece jen něco jiného, když dostanete do rukou tabulku plnou dat o bakteriích nebo rostlinách a když před sebou máte soubor dat, která nasbíral profesor onkochirurgie. Tím nechci snižovat význam bakterií, ale u klinického výzkumu víte, že v každém řádku je člověk, a vaším úkolem je dostat z těch dat maximum, aby se lékař poučil ze svých chyb nebo aby se třeba našly nějaké prediktory správného léčebného postupu. Na mě tato data velmi působí. Samozřejmě si však v institutu pořád držíme silnou i onu přírodovědnou linku.
Pomáháte lékařům a biologům vyhodnocovat jejich data. Co přesně si pod tím představit? Co tam můžete najít?
Analýza má většinou tři základní cíle. Ten první je vůbec popsat a ukázat, co v datech je. Když máte před sebou tabulku s tisícem řádků a sloupečků, tak bez zpracování nevidíte nic. Druhý cíl je, že pomocí dat máte potvrdit nebo vyvrátit nějakou hypotézu, případně před vámi stojí úkol srovnat například průběh léčby u skupiny pacientů, u které byl konečný výsledek úspěšný, a u skupiny, u které léčebná odpověď nenastala. A k tomu ještě třeba odpovědět na otázku, zda rozdíly, které sledujeme, jsou jen náhoda, nebo je tam nějaká pozorovatelná příčina. Třetí úkol, který mám vůbec nejraději, je postavit nějaký model a formalizovat vztahy mezi proměnnými. Třeba v onkologii často hledáme vztahy mezi konkrétními biologickými charakteristikami pacienta a nádoru a délkou jeho přežití. To může vést k tomu, že se u konkrétních nemocných zvýší šance na úspěch léčby.
V posledních letech se množí zprávy o falšování vědeckých výsledků. Vnímáte to jako problém?
Za celou svou praxi, která je dnes už více než dvacetiletá, jsem se jen třikrát setkal s vědomým falšováním dat, a jednou v tak explicitní podobě, že dotyčný dokonce data vymýšlel. Všechny tři případy se odehrály hluboko v 90. letech minulého století. To tedy znamená, že moje naprosto většinová zkušenost je pozitivní. Udělal jsem stovky analýz nad seriózně generovanými datovými soubory, které byly naprosto v pořádku. Nemám tedy pocit, že by falšování byl nějaký masový problém, který by se týkal významně velké části vědecké komunity. Věda je sama o sobě řehole, a když už si ji někdo zvolí jako životní náplň a přidá si k tomu ještě život ve lži, to je podle mě na blázinec. Kromě toho naprostou většinu velkých a závažných výsledků, které se dávají do prestižních mezinárodních časopisů, máme v podobě, která je připravená na audit.
Institut biostatistiky a analýz je zapojen do tří programů preventivních vyšetření populace na rakovinu. Vy osobně se hodně angažujete v oblasti rakoviny tlustého střeva a konečníku. Co vás k tomu přivedlo?
Dnes už analyzujeme většinu onkologických databází v Česku a drtivou většinu z nich i vytváříme. Po nějaké době vás ale přestane bavit jen hodnotit soubory dat, ve kterých vidíte smrt stovek a tisíců lidí. A dobrý způsob, jak s tím něco udělat, je u některých typů rakovin prevence. Pokud totiž zachytíte nemoc v časném stadiu, zvyšujete dramaticky šanci na vyléčení pacienta. Ne všude to jde, ale konkrétně třeba u kolorektálního karcinomu můžeme pomocí preventivních diagnostických vyšetření této nemoci zcela zabránit. Je tu skutečně šance ublížit tomuto nepříteli a změnit děsivé křivky úmrtnosti. Musím se přiznat, že dosáhnout nějakého úspěchu v této oblasti mne motivuje víc než publikace v impaktovaném časopise.
Proč ale právě rakovina tlustého střeva?
Protože její screeningový program, ačkoli je v Česku dobře nastaven, je tak trochu popelka. Není mu v médiích věnována taková pozornost jako screeningu rakoviny prsu nebo děložního čípku. Lidé neradi mluví o stolici, obávají se kolonoskopie. Této rakoviny ale máme v poměru na počet obyvatel nejvíce v celé Evropě. Tak jsem si tu popelku vzal na starost a začali jsme se angažovat v propagaci. A souboj zatím docela vyhráváme. Udělali jsme celorepublikovou kampaň, jezdili jsme region od regionu, přednášeli, spojovali lidi. Za poslední čtyři roky jsme zvedli pokrytí screeningem o osm procent. I díky mezinárodnímu tlaku a pomoci eurokomisaře pro zdraví se nám právě povedlo přesvědčit ministerstvo zdravotnictví, že zavede adresné zvaní na tento screening. Myslím tedy, že jsme si v boji s touto nemocí ještě neřekli poslední slovo. Největší podíl na tomto úspěchu mají ovšem lékaři, my jsme datové a informatické zázemí. Za hodně vděčíme českému europoslanci Pavlu Pocovi, který dokonce prosadil evropskou deklaraci boje proti rakovině tlustého střeva a konečníku.
Hrozí, že bude této rakoviny ještě přibývat?
Nehrozí. Je to jistá věc! Bohužel. Předpokládám, že všichni lékaři jsou s tím srozuměni, ale problém je, že státu ještě nedochází, že to bude muset nějak systémově řešit. Rakoviny v tomto národě v následujících dvaceti letech přibude. Nemohou na tom nic změnit ani screeningy, protože ty nejsou účinné u všech typů nádorů. U celé řady dalších onkologických diagnóz takové nástroje nemáme. Jen v tomto roce bude tedy v Česku nově diagnostikováno více než 77 tisíc lidí se zhoubným nádorem. A to číslo půjde ještě nahoru.
Čím to je?
Jednak česká populace stárne a je to také daň za úspěch. Roste úspěšnost léčby, čeští onkologičtí pacienti déle žijí a dožívají se dalších zhoubných nádorů. Hlavním faktorem je ale stárnutí populace. Tedy nejen že přibývá seniorů, ale prodlužuje se i délka života. Je na čase si přiznat, že se měníme v populaci starších až starých lidí. Je to nezpochybnitelný demografický trend a bude se mu muset přizpůsobit úplně všechno. Infrastruktura, doba pobytu v práci, služby a samozřejmě zdravotnictví.
Je to dobře, že jsme dospěli do stadia, že se dožíváme dvou tří rakovin?
Když bych řekl, že to není dobře, tak co je opak? Ukončení života v nějakém věku? Bylo by dobře vědět, že se umírá třeba v 75 letech, že odejdete někam, kde vám udělají eutanázii? To je nepřijatelné. Vždyť je to skvělé, že celý vývoj lidstva plný válek, zabíjení a neštěstí dospěl do fáze, kdy se nezabíjíme na chodníku, respektujeme život druhého člověka a bojujeme za něj. Jen se s tím musí společnost naučit žít. Musíme si zvyknout, že staří lidé jsou platnou součástí společnosti.
Ale neobelstili jsme přírodu už příliš?
My jsme také příroda. Jsme jeden z výsledků evoluce. To není žádný podvod.
Jak odpočíváte od všech těchto závažných myšlenek?
Zatím od toho moc odpočívat nepotřebuji. Až se to stane, bude to asi nějaký první znak vyhoření. Ale jako každý člověk potřebuji normálně žít a zažívat i chvíle radosti, které nesouvisejí s prací. Mám dvě krásné děti, se kterými když někam jedu, je to jak transfuze. A jsem taky nadšený chovatel drobného zvířectva. Kromě asi deseti koček máme i pejska, osmáky, morče, králíky, slepice a taky dva velké šneky. Pro mě už je dnes ovšem relaxování i to, že se můžu na dva dny zavřít, pustit si muziku a nerušeně analyzovat nějaká data.
Mrzí vás, že už jste hlavně manažer?
Práce v ústavu mě vynesla do míst, kde jsem úplně být nechtěl, a tak dnes spoustu času trávím na cestách, na jednáních a s uchem u telefonu. Vnímám to jako nezbytný důsledek toho, že jsme vyrostli z pěti nadšenců do institutu se 70 zaměstnanci. Na rovinu ale říkám, že to nechci dělat do konce svých dnů. Já se chci vrátit zpátky do sklepa k počítači.
