Když jsem byl v dubnu letošního roku zvolen 34. rektorem Masarykovy univerzity, byla to pro mě velká čest a velký závazek. Nejen vůči celé akademické obci naší univerzity, ale též vůči městu Brnu a jihomoravskému regionu. A díky tomu, že naše alma mater nese jméno našeho prvního prezidenta, v jistém smyslu i vůči celé naší společnosti.
Jak se může stát, že v roce 100. výročí založení Masarykovy univerzity je do jejího čela zvolen její absolvent – lékař-neurolog? Neurolog, který se zabývá poznáváním, diagnostikou a léčbou nejsložitější substance ve známém vesmíru, tedy lidským mozkem? Neurolog, který „slouží“ dvěma pánům – Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a fakultní nemocnici, v mém případě tedy Fakultní nemocnici u svaté Anny.
Na důvody, které senátory vedly ke zvolení rektora již v prvním kole, se musíte zeptat mých volitelů, kteří mi dali opravdu velkou důvěru a velmi silný mandát.
Ale tuším, že důležitou roli v jejich rozhodování sehrála vize, kterou jsem pro naši univerzitu nabídl. Její součástí bylo směřování k vyšší kvalitě ve vzdělávání, k ještě lepším výsledkům ve vědě a výzkumu a k vytváření podmínek pro větší mezinárodní viditelnost univerzity. Hlavní strategickou vizí, kterou jsem představil, pak bylo, aby se Masarykova univerzita do budoucna stala nejúspěšnější univerzitou v naší zemi a byla skutečně významným hráčem ve středoevropském, evropském a světovém prostoru.
Občas slýchávám, že ambice být nejlepší v České republice je přehnaná a že tento typ soutěže, známý spíše ze sportu, nepatří do akademického prostředí. Ovšem rád bych připomněl, že to byl právě T. G. Masaryk, kdo již v 80. letech 19. století zdůrazňoval potřebu co nejširší konkurence ve vědeckém životě. A upozorňoval na fakt, že jediná tehdejší česká univerzita – Univerzita Karlo-Ferdinandova – nutně potřebuje ke svému rozvoji konkurentku v národním rámci.
Po vzniku republiky pak byla zákonem z 28. ledna 1919 zřízena česká univerzita v Brně o čtyřech fakultách – právnické, lékařské, přírodovědecké a filozofické. A posláním nové univerzity, která od počátku nesla jméno T. G. Masaryka, bylo, řečeno slovy pamětní listiny z roku 1919, aby "žila, mohutněla a kvetla v ušlechtilém závodění se starší sestrou pražskou". Vnímám to tedy tak, že jako 34. rektor Masarykovy univerzity se vracím k této původní vizi a budu usilovat o to, abych naši univerzitu uvedl do druhé stovky její existence jako instituci úspěšnou, sebevědomou, otevřenou – prostě nejlepší.
Neurologie – mozek
Tradicí inauguračních projevů rektorů Masarykovy univerzity je již od dob první republiky profesně laděná přednáška. Takže mi dovolte, abych nyní na tuto zvyklost navázal. Rád bych Vás pozval k nahlédnutí do mého profesního života – do „neurologického mozku“. A možná i za jeho hranice.
Lidský mozek byl zkoumán od nepaměti a jedná se o fascinující příběh v historii lidského poznání a bádání. Staří Egypťané za centrum mysli považovali lidské srdce, což z dnešního pohledu může působit až bláhově, ovšem občas i dnes lze staré Egypťany vlastně pochopit… Některé zmínky o nervových chorobách nacházíme již ve spisech Hippokrata, Galéna, Celsia či Avicenny. Pravý rozvoj neurologie (dříve neuropatologie) jako klinické disciplíny ovšem nastal až v posledních 150 letech, od druhé poloviny 19. století, kdy se neurologie začala postupně vydělovat z oboru vnitřního lékařství.
Neurologii rozvíjeli internisté, a to zvláště ve Francii či anglosaských zemích; nebo psychiatři, a to hlavně v carském Rusku; nebo v Německu, kde neurologové pocházeli z řad psychiatrů či internistů. V českých zemích je v roce 1926 v Praze založena první samostatná klinika pod vedením Ladislava Haškovce, prvního profesora neurologie v Československu. V roce 1930 je pak založena neuropsychiatrická klinika v Brně; předtím v roce 1919 byla v Brně založena klinika pro choroby interní a nervové. Bouřlivý rozvoj neurologie jako samostatné vědní disciplíny nastal po druhé světové válce, kdy v celé republice vznikala samostatná oddělení a kliniky chorob nervových pro dospělé i dětské pacienty.
Pravá revoluce v diagnostice, a především léčbě neurologických onemocnění nastává na přelomu 80.– 90. let, spíše pak v první polovině 90. let, kdy nové metody strukturálního zobrazení mozku (jako CT či magnetická rezonance), rozmach molekulární biologie a genetiky, poznatky imunologické, renesance funkční neurochirurgie a další objevy posouvají neurologii od disciplíny, která „končí s pacientem tam, kde ostatní začínají – tedy diagnózou“.
Což jsem mimochodem slýchával od spolužáků, kteří po promoci nastoupili na jiné, z jejich hlediska více profesně, možná více „řemeslně“ zaměřené medicínské obory, jako jsou všeobecná chirurgie, pediatrie, kardiologie, či patologie – a já jsem si, v jejich očích, vybral „pohodový“ obor neurologie, takový ten akademický, hloubavý…a vlastně k ničemu konkrétnímu nevedoucí, neboť neurologové jsou stran léčby bezradní a nevědoucí. Prostě jsem si z hlediska svých kolegů vybral příliš „akademický“ obor, který např. u vcelku zemitých kolegů z urologie při denních či nočních konziliích, kterých jsem měl do své druhé atestace v roce 1999 bezpočet, vyvolával rádoby vtipné poznámky, že lékaři „se dělí na urology a neurology“.
Navenek jsem ale zůstával klidný a poctivě se připravoval na všechny ty potřebné atestace či funkční zkoušky, na každodenní primářské či přednostenské vizity, na 10–12 nočních služeb měsíčně (což činilo asi 150–180 hodin přesčasů měsíčně), a to vše v dosti hierarchicky fungujícím kolosu fakultní nemocnice. Vnitřně však červíček nejistoty hryzal: na toto jsem tvrdě studoval šest let? A na anatomii se učil nazpaměť termíny jako „vagina synovialis intertubercularis tendinis capitis longi musculi bicipitis brachii membri superioris dextri corporis humani“? Abych pak stál před situací, kdy – cituji z celostátní učebnice neurologie vydané ve druhé polovině 90. let, z níž všichni neurologové čerpali poznatky: Terapie cévních mozkových příhod: „…léčba kolísá od nihilismu až po polypragmázii.“ Tedy, jak jsme s nadsázkou na klinice říkali, zásada 5 T: teplo, ticho, tekutiny, tišení bolesti a ideálně transport do jiného zdravotnického zařízení…neboť jsme stáli více méně nemohoucně před silnějším protivníkem – přírodou. A před tehdejším stavem všeobecných znalostí.
Když se ke všemu ještě přidávali členové blízké či vzdálené rodiny nebo kamarádi z mládí s tím, že až se ze svého podnikání „zblázní“, přijdou za mnou – a já jim musel sáhodlouze (a často marně) vysvětlovat, že neurologie není psychiatrie –, pak mi nezbývalo než hledat útěchu v tvrdé práci a výzkumu. Který mi otevřel cestu k dalšímu hlubšímu zkoumání lidského mozku, k publikacím ve stále lepších časopisech, ke dvouletému studijnímu pobytu na americké univerzitě a občasným úspěchům v grantových soutěžích či rostoucí mezinárodní viditelnosti.
Napadá mě, zda tedy v jistém ohledu nebylo základem mé dnešní rektorské pozice mé rozhodnutí v roce 1993 specializovat se v neurologii. O rektorském úřadu se totiž také občas říká, že k ničemu moc nevede, že rektor nemá přímé rozhodovací pravomoci v oblasti personální, že ten tzv. rektorát má být malý, že je – vedle oněch profesně orientovaných fakult – nevědoucí… a tím vlastně nadbytečný. Můžeme však říct, že je mozek nadbytečný?
Pokud jde o neurologii, pak v 90. letech 20. století došlo na celém světě k tomu, že se do té doby podceňovaný obor začal proměňovat v jednu z nejdynamičtěji se rozvíjejících oblastí medicíny s velmi širokým dopadem do společnosti: do oblasti nejen medicínské a zdravotnické, ale též sociální, ekonomické, legislativní. Rozvoj neurologie na přelomu století v důsledku nových technologických postupů – jako je funkční magnetická rezonance, spektroskopie, neinvazivní stimulace mozku pomocí transkraniální magnetické stimulace a nadále expandující rozvoj molekulární biologie a genetiky, společně s objevem nových léků a léčebných metod – posunul tento obor do nového tisíciletí, a to nejen kalendářně. Právem se mluví o tzv. „New Neurology“, tedy o oboru, který v době dramatické demografické změny západní společnosti, současně těžící z významných pokroků v oborech dalších, jako jsou kardiologie či onkologie, znamená podle nových publikací největší socioekonomickou zátěž pro systémy veřejných financí v oblasti zdravotní a sociální.
Diagnózy jako demence Alzheimerova typu, Parkinsonova nemoc, další neurodegenerativní onemocnění, roztroušená skleróza, bolesti hlavy (migréna), úrazy a záněty mozku, epilepsie, dystonie, nádory mozku, poruchy spánku, dětská mozková obrna nebo amyotrofická laterální skleróza jsou známy i laické veřejnosti. Před některými diagnózami se bohužel musíme stále sklánět, svůj boj s přírodou a vyšší mocí prohráváme, ale u mnoha dalších jsme se posunuli mílovými kroky kupředu: např. již zmíněné cévní mozkové příhody léčíme velice úspěšně akutním rozpouštěním nebo vytahováním „vmetků“ z mozkových tepen ve spolupráci s neuroradiology, cévními chirurgy nebo neurochirurgy.
Česká republika v této oblasti patří mezi absolutní špičku; podobně jako v léčbě roztroušené sklerózy, epilepsie či Parkinsonovy nemoci. A to je jen velmi omezený výčet závažných diagnóz, které mění život jak pacientovi, tak i jeho nejbližšímu okolí: život profesní, život osobní, situaci ekonomickou, často právní způsobilost. Spolupráce neurologa, který diagnózu stanovuje, a dalších medicínských odborností (jako jsou neurochirurgie, kardiologie, radiologie, biochemie, hematologie, psychologie či psychiatrie), ale i každodenní spolupráce s dalšími nemedicínskými profesemi – od zdravotní sestry, přes radiologického asistenta až po sanitáře, který pacienta doprovází na indikovaná vyšetření – je naprosto klíčová.
Popsané zkušenosti a souvislosti mě naučily vnímat, jak důležité je věřit svému okolí a důvěru podloženou odborností si budovat; jak důležité je pracovat týmově, mít úctu a pokoru ke kolegům a spolupracovníkům a umět naslouchat; jak důležité je nebát se převzít osobní odpovědnost. A jak je důležité vše udělat správně – tedy ve správném pořadí a ve správný čas.
Pokud jde o můj vztah k neurologii z hlediska výzkumu, v této oblasti se hlouběji zabývám dvěma klíčovými veličinami: pohybem a časem. Pohyb či lokomoce člověka, tedy schopnost pohybu v prostoru pomocí svalové činnosti, je základním projevem existence živého organismu. Podle Tomáše Akvinského je prvotním hybatelem Bůh, který uvádí věci do pohybu.
V druhé polovině 90. let, kdy se na I. neurologické klinice rozvinul výzkum epileptochirurgický, kdy jsme za pomoci hlubokých mozkových elektrod vnořených přímo do mozku pacientů pátrali po epileptickém ložisku, které jim působilo četné (léky neovlivnitelné) záchvaty, jsem měl vzácnou možnost získávat informace o tom, co se děje v různých částech mozku před tím, než člověk udělá jednoduchý volní pohyb (např. pohyb prstem, sevření pěsti apod.). A jak jsou tyto informace ovlivnitelné různou kognitivní – vyšší nervovou – činností.
Jedním z důležitých závěrů naší týmové práce bylo, že mozek se na provedení velmi jednoduchého volního pohybu již několik vteřin „připravuje“, a to nejen v oblastech, které tradičně považujeme za motorické, tedy s pohybem spojené. Soubor publikovaných prací v této oblasti mi otevřel cestu nejen k získání titulu Ph.D. a stal se základem mé habilitační práce, ale umožnil mi komplexněji a z klinického hlediska přemýšlet o našich pacientech, kteří mají omezený pohyb (např. pacienti po cévní mozkové příhodě či s Parkinsonovou nemocí).
A proč zmiňuji pohyb ve svém rektorském inauguračním projevu? Mám za to, že každá moudrá instituce – v našem případě tedy univerzita – se musí pohybovat kupředu, musí předjímat následnou sekvenci událostí a měla by umožňovat dříve netušená propojení svých fakult a dalších pracovišť (jakožto ekvivalentu neuronových sítí). A snažit se být jako celek dynamická, pohyblivá a kreativní.
Druhou klíčovou veličinou mého odborného zájmu je čas. Čas a doba jsou jedny ze základních fyzikálních veličin. Čas i doba mají zásadní význam pro lidský život, který je z povahy věci časově omezený. Řekové měli svého boha času, jímž byl Chronos. Aristoteles definuje čas jako „… napočítaný pohyb ve vztahu k před a po“.
Na počátku nového tisíciletí jsem tedy pomocí nových metod zobrazování mozku začal zkoumat vztah času a pohybu, který je narušen u mých pacientů např. trpících Parkinsonovou nemocí, esenciálním třesem či dystonií. Problematika vnímání a načasování pohybu a zapojení, respektive rozpojení řady mozkových center u různých neurologických onemocnění mi pomohla odhalit dříve nepříliš probádané významné postavení „malého mozku“ – mozečku a mé publikace v této oblasti stále získávají zajímavé citační ohlasy, a to i v těch nejprestižnějších časopisech. A odrážejí se též v tématech mých doktorandů a postdoků, což mě velmi těší.
A jak souvisí fenomén času s univerzitou? Ve vedoucí pozici, jako je rektorský úřad, který je rovněž časově omezený, je nutné dobře vnímat, že čas bývá často tou pomyslnou rozdílovou veličinou – tedy, že nemusíme a nemůžeme vést nekonečné diskuze a odkládat rozhodnutí, čekat na tu nejpříhodnější dobu, která mnohokrát ani nenastane – a musíme se rozhodovat. Včas – ideálně správně – a s předvídavostí vůči následnému sledu dalších kroků a událostí.
Jak praví Kniha přísloví, II. Velká Šalamounova sbírka: Člověk má radost, když mu z úst zazní odpověď, jak dobrá je odpověď v pravý čas.
Rok 2019/2020 jako rok výročí
Uvažuji-li o otázce času a toku času, ten nelze zcela oddělit od fenoménu paměti. A tady – jako rektor nastupující do úřadu v roce 2019 – se nemohu nezmínit o tom, že letošní rok je významný z hlediska několika důležitých výročí. Již za několik týdnů si připomeneme 80. výročí listopadu 1939 a také 30. výročí listopadu 1989. Připomeneme si rovněž (přesně 12. listopadu) 100 let od zahájení výuky na naší univerzitě.
Paměť úzce souvisí s identitou, se sebereflexí a sebe-pojetím – ať už jde o individuální mozek, život jednotlivce, život určité komunity, nebo celé společnosti.
Jako rektor Masarykovy univerzity tedy považuji za klíčové letos důstojně oslavit výročí listopadu 1989, který byl a je důležitým milníkem našich životů a života celé naší společnosti. Ale zapomínat bychom neměli ani na 80. výročí listopadu 1939, protože události z roku 1939, a také z velmi temných a tragických let následujících, tvoří integrální součást dějin naší univerzity a naší identity – nejen akademické, ale též národní.
Mám za to, že ve světle obou listopadových výročí bychom si zejména měli připomínat, že jsme velmi šťastná a privilegovaná generace. Protože žijeme v časech, kdy máme svobodu. Svobodu za sebe rozhodovat; svobodu říkat, co si myslíme; svobodu přemýšlet a kritizovat; svobodu bádat; svobodu cestovat. Neurologicky řečeno: svobodu se „pohybovat“; ať už na rovině fyzické či na rovině duševní a duchovní.
Zároveň bychom ale stále měli pamatovat na to, že svoboda, kterou máme, není vůbec samozřejmá. A že jsme za ni a za její udržení spoluodpovědní. Je proto důležité udržovat si trvalou „paměťovou stopu“ událostí minulých, a ne tak časově vzdálených. A to především z toho důvodu, aby se už nikdy neopakovaly. A abychom si byli schopni vážit věcí, které dnes považujeme za samozřejmost – včetně toho, že jsme jako země plnohodnotnou součástí evropského společenství demokratických států.
Závěr
Začal jsem dnes úvahou o mozku z neurologického pohledu. A rád bych své dnešní vystoupení zakončil několika myšlenkami o ideji a smyslu univerzity.
Posláním univerzity jakožto universitas je nejen vzdělávat a posouvat hranice poznání a vědění, ale zároveň být ve společnosti kritickou instancí. Tedy instancí, která umožňuje lidské a společenské poznání – a sebepoznání – a pomáhá hledat odpovědi na důležité otázky.
Vidím zde zřejmou paralelu mezi „neurologickým mozkem“ a mezi univerzitou. Univerzita je – podobně jako mozek – instrumentem či prostředkem, který nám umožňuje vidět, poznávat, rozumět. Obojí zakládá a umožňuje vědomí, reflexi, paměť a svědomí. V určitém smyslu univerzita jako instituce představuje ve vztahu ke společnosti to, co mozek ve vztahu k jednotlivci.
I když z jiného pohledu není tento vztah tak přímočarý a jednoduchý. Neboť mozek ve skutečnosti představuje samotné jádro a základ lidského bytí. A veškeré kultury a civilizace. Díky mozku funguje naše tělo, díky mozku dýcháme, díky němu se pohybujeme, díky němu vidíme, slyšíme, vnímáme, díky němu mluvíme, máme představy, myšlenky, díky němu vzpomínáme, pamatujeme si, rozhodujeme se, díváme se do budoucnosti… Díky mozku člověk dokáže tvořit velká umělecká díla, skládat symfonie; vynalézat a objevovat dříve nemyslitelné; projektovat a stavět katedrály i mrakodrapy; konstruovat letadla či kosmické lodě; díky mozku dokáže člověk uvažovat o smyslu věcí a smyslu existence; díky mozku přemýšlí o vesmíru a své pozici v něm. Díky mozku je člověk člověkem.
Slavný astrofyzik Carl Sagan řekl: "Člověk je způsob, kterým vesmír poznává sám sebe". Tato hluboká věta říká, že člověk – jakožto vědomí – a vesmír tvoří jednotu. Neboť v jistém smyslu platí, že mozek zahrnuje celý vesmír; a celý vesmír je nám k dispozici právě díky mozku. Ale mozek – a člověk – je zároveň výtvorem vesmíru.
Mozek a univerzum tedy patří neoddělitelně k sobě. Stejně jako k sobě patří mozek a universitas – která pěstuje, rozvíjí a posiluje intelektuální, myšlenkový a duchovní potenciál lidského mozku. Je to universitas – jako jeden z velkých výdobytků civilizace –, která umožňuje klást odvážné otázky a hledat na ně hluboké odpovědi. A takto objevovat, poznávat a rozvíjet dobro, pravdu a krásu.
Takové je – a má být – poslání univerzity i ve 21. století. A takové musí být poslání Masarykovy univerzity na počátku druhého století její existence.
Jak toho dosáhnout? Prostřednictvím života a práce sub specie aeternitatis, jak říkal duchovní otec naší univerzity T. G. Masaryk. Tedy z hlediska věčnosti… protože jen takto můžeme naše vlastní časově omezené konání a usilování vsadit do širšího řádu nekonečného univerza.
A tím naši vlastní existenci pevněji ukotvit a vtisknout jí hlubší smysl.
Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit.
