Mohl být politolog nebo klidně historik. Jako maturant se Jan Šerek dostal hned na několik oborů na univerzitě, několik jich vystudoval a jako pedagog, který se zaměřuje hlavně na sociální a politickou psychologii, je všechny tak trochu kombinuje. I za oborový nadhled si odborný asistent na Katedře psychologie Fakulty sociálních studií MU vysloužil jednu ze tří letošních cen pro nejlepší učitele Masarykovy univerzity.
Zářijový slavnostní ceremoniál předávání cen spojený se začátkem akademického roku zastihl Šerka v hektickém období. Nejenže se stejně jako každý chystal na nový semestr, jeho ještě navíc čekala habilitační přednáška, jeden z momentů důležitých pro zisk docentury. K její přípravě mu dost pomohla právě jeho učitelská zkušenost.
„Vycházel jsem z takzvaného ekologického vývojového modelu, což je teorie známá od roku 1979. Každý bakalář se ji učí hned v začátcích vývojové psychologie a i já sám jsem si kdysi kladl otázku, v čem je to vlastně zajímavé,“ naznačuje Šerek svůj myšlenkový pochod.
Teorie mluví ve zkratce o tom, že na každého člověka působí celá řada sociálních vlivů, které se dají kategorizovat. V první řadě je to rodina nebo škola, pak třeba média nebo politické prostředí dané země a v nejširším smyslu obecné kulturní přesvědčení. Celkem lehce pochopitelné.
„Sám jsem si to taky dlouho říkal, ale pak jsem původní knížku po letech otevřel a zjistil, že tento jednoduchý popis končí na straně 26 a knížka má dalších 270 stran, kde jde popis modelu do hloubky a je tam všechno o člověku a jeho vývoji. Došlo mi, že to důležité jsem vlastně vůbec neznal,“ popisuje muž, který si z toho vzal i jedno velké poučení pro svoji pedagogickou práci.
„Znovu se mi potvrdilo, že když mi v psychologii přijde něco málo zajímavé, znamená to, že tomu dost nerozumím. A pokud se to stane mým studentům, je to proto, že jsem jim to dost nevysvětlil.“
Začátky ve stresu
K tomuto poznání se ale Šerek dostával léty praxe. Přiznává, že jak být učitelem, se učil postupně a pomalu. A že momenty, kdy najednou místo studenta stanul v učebně v pozici učitele, pro něj byly dost stresující.
Cena rektora pro vynikající pedagogy
„V té době jsem si netroufl na seminář přijít s tím, že nemám konkrétní strukturovaný program a že bude diskuse, o které nevím, jak se bude vyvíjet. Snažil jsem se minimalizovat prostor pro překvapení. Dnes jsem jistější, z minulosti vím, co se dá v diskusi čekat, a sám s tím dopředu pracuju,“ líčí Šerek, jemuž prý ale nejvíc v jeho učitelské dráze pomáhá to, že je zároveň výzkumník. Nová zjištění ze své práce nebo od kolegů tak může rovnou zapracovat do toho, co říká studentům.
Poslední léta se ve výzkumu věnoval hlavně politické a sociální psychologii. Konkrétně třeba tomu, jak se z adolescentů stávají aktivní veřejně angažovaní občané a co je k tomu vede. Právě adolescenty se společnost přirozeně snaží vychovat v demokraticky smýšlející občany. Šerek svým výzkumem ukazuje, že ovlivnit je ale není jen tak. Působí na ně spousta vlivů, které se navzájem prolínají.
„V jedné studii na prvovoličích jsme se dívali na to, co ovlivňuje, že jdou náctiletí k volbám. Představa je taková, že politickou orientaci nasáváme nejdřív od rodičů, které později nahradí jako hlavní ovlivňovatelé kamarádi,“ naznačuje psycholog to, co je ale v reálu mnohem složitější.
V jeho studii se ukázalo, že příchod k volbám predikují hlavně rozhovory s vrstevníky. „Řeknou si, že když jdou ostatní, půjdou taky. Kdyby se ale o politice nebavili už předtím doma s rodiči, nebavili by se o ní později se spolužáky. Domov je jako cvičiště – bezpečné prostředí, kde si to potřebují vyzkoušet.“
„Zbytečné“ klimatické stávky
Jiná věc, o které jako psycholog často mluví, je to, že člověk se vyvíjí přes svoji aktivitu. Proto je důležitá účast středoškoláků na akcích typu Fridays For Future, ačkoliv jim tyto pravidelné klimatické demonstrace leckdo vytýká.
„Lidem vadí, že se mladí vyhýbají škole a když se jich pak na demonstraci někdo zeptá, proč tam jsou, nedokážou to přesvědčivě zformulovat. Veřejnost totiž mylně předpokládá, že to, že jdou středoškoláci stávkovat, musí být výraz jejich silného postoje. Podle mě to funguje u této věkové kategorie naopak. Oni si tam teprve jdou udělat názor a je to v pořádku,“ míní Šerek, podle kterého jsou zkrátka hodnoty a postoje často výsledkem společenské participace, ne jejich předstupněm.
Adolescenti jsou vůbec zajímavá věková kategorie. Kdekdo se ji snaží ovlivnit, ale málokdo jí skutečně rozumí. „To je přece skvělé východisko pro výzkum, ne?“ reaguje nadšeně vědec a pedagog v jednom, který už ale zkoumá i starší věkové kategorie. Ačkoliv občanská aktivita nebo zkrátka ochota nějak participovat na společenském životě jsou pořád věci, které ho zajímají. „Jistě že mi částečně jde i o to měnit svými poznatky svět okolo sebe. Primární pro mě ale je porozumět tomu, jak věci skutečně fungují,“ vysvětluje svůj přístup k práci.
Uznává, že ne každý může a chce být v životě aktivní a není to ani potřeba. Někomu to navíc do určité míry neumožňuje charakter, protože taková aktivita vyžaduje komunikaci s lidmi, kterou ne každý vyhledává. Obecně je ale podle Šerka jistá míra aktivity tím, co nakonec život jednotlivce dělá šťastnějším. „Pokud se člověk angažuje, má větší pocit, že věci a dění kolem sebe dokáže ovlivnit, je spokojenější a souvisí s tím i lepší mentální zdraví. Jiná věc ale je, že aktivita souvisí i se syndromem vyhoření. Každý má optimální míru někde jinde.“