Jak prožívali podzim roku 1989 a změnu režimu a co z revolučních ideálů podle nich přetrvalo a nepřetrvalo do dnešní doby.
Jaká byla v 80. letech na univerzitě atmosféra?
Zdenka Rusínová: Byli jsme hodně naštvaní, že to tady byl takový skanzen socialismu. V okolních zemích probíhalo tání režimu, ale tady nic. Už od Charty 77 jsme byli odvážnější a v 80. letech jsme věděli, že nějaké změny jsou nevyhnutelné. Aspoň na fakultě už jsme se tolik nebáli.
Jiří Voráč: Na filozofickou fakultu jsem přišel jako student v polovině 80. let, kdy se obruče režimu už začaly pomalu lámat. Prostředí tu bylo na jednu stranu konzervativní a ideologicky přepjaté na úrovni nomenklatury, ale na druhé straně tu byli profesoři Rusínová, Šlosar nebo Suchomel, kteří nám pomáhali vytvářet prostor osobní svobody, abychom se neudusili. Díky tomu, že tu bylo několik občansky statečných lidí, kteří představovali morální autoritu, nebylo aspoň na fakultě složité mít pocit, že žijeme v relativní svobodě. Jak by se ale řeklo dnes, byla to sociální bublina.
Jak se totalita promítala do života na univerzitě?
Rusínová: Byla to trošku schizofrenie, protože člověk měl, ač nerad, dvě tváře. V 80. letech to bylo tak, že jsme měli za úkol něco říkat, ale zároveň jsme si z toho dělali legraci. Měli jsme třeba jako učitelé na starosti vybranou studijní skupinu, které jsme dělali jakéhosi třídního, a před ní jsme museli zaujímat stanoviska – třeba jsme je měli osobně pozvat do májového průvodu. Dalo se z toho šikovně vykroutit a shodit to, zároveň jsme se ale pořád báli výslechů a domovních prohlídek kvůli samizdatu. Největší problém ale byl v omezeném přísunu odborné literatury. I některé dovezené tituly se půjčovaly jen proti podpisu.
Voráč: Já jsem na jedné straně studoval, ačkoli se to neobešlo bez politických problémů, na druhé straně jsem se pohyboval v alternativní, opozičně naladěné subkultuře. Ten oficiální ideologický cirkus jsem se snažil ignorovat, už na gymnáziu jsem odmítl de facto povinné členství v SSM (pozn. red. Socialistický svaz mládeže) nebo účast na spartakiádě. Na vysoké jsme pak v roce 1988 s několika kamarády začali vydávat studentský samizdatový časopis Revue 88 odkazující názvem na Chartu 77. Prakticky to vypadalo tak, že jsme na univerzitě chodili na přednášky, které byly tu lepší, tu horší, ale ta pravá univerzita vzdělání i občanského života se odehrávala jinde – v neoficiálních strukturách, v hospodských komunitách, na bytových seminářích, na koncertech nebo výstavách, v samizdatu. A v této subkultuře také vznikaly osobní vazby s profesory, s nimiž jsme pak přirozeně zakládali stávkový výbor.
Jiří Voráč
Zdenka Rusínová
Vzpomenete si, jak jste reagovali na první zprávy o tom, co se stalo 17. listopadu na Národní třídě, kde policisté tvrdě zakročili proti poklidné studentské demonstraci?
Rusínová: 17. listopadu 1989 bylo v pátek a my jsme byli v sobotu náhodou s kolegy z fakulty na představení v pražském divadle E. F. Buriana. Už dopoledne, když jsme přijeli do Prahy, jsme věděli, že se na Národní třídě něco stalo, a šli jsme se tam podívat. Byla tam zvláštní atmosféra, protože tam nikdo nebyl až na pár turistů. Dodnes si pamatuji, že bylo deštivo a kaluže byly červené od krve, válely se tam útržky látek a svíčky. Tušili jsme, že to asi nebylo jen tak něco, mezi lidmi už navíc lítaly různé fámy. Co přesně se stalo, jsme se pak dozvěděli v divadle, kde vystoupil jeden z účastníků demonstrace, a představení se zrušilo. Zároveň tam kdosi přinesl zprávu, která byla později vyvrácena, že zásah policie měl i oběť na životě. To námi hodně otřáslo a vybavuji si, že už po cestě do Brna autobusem, jak jsme poslouchali Hlas Ameriky, jsme si s kolegyní Janou Jelínkovou říkaly, že to musíme hned v pondělí studentům říct. To už se ale studenti v Brně aktivizovali, protože se k vám informace z Prahy taky dostaly.
Voráč: Jako skoro každý večer, tak i v pátek 17. listopadu jsem poslouchal Hlas Ameriky, kde o tom už byly první zprávy, které mi v sobotu potvrdili telefonicky kamarádi včetně toho, že už se zakládají první stávkové výbory. Pro mě tedy bylo naprosto samozřejmé, co je mým úkolem. Už v sobotu se u mě doma konala první schůzka lidí, kteří pak zformovali stávkový výbor, a v neděli jsme obcházeli, z bezpečnostních důvodů pěšky spřátelené studenty a profesory, takže během neděle měl stávkový výbor asi 8 členů, mezi nimi profesory Zdenku Rusínovou, Janu Jelínkovou a Dušana Šlosara. Pana profesora jsme zároveň požádali, aby dal stávkovému výboru k dispozici svoji pracovnu, která byla strategicky dobře umístěna v hlavní budově v prvním patře blízko hlavního vchodu a současně s únikovým východem na druhou stranu. Ne že by nějak váhal, ale v podstatě mu ani nezbylo než s tím souhlasit (směje se). Společně jsme se domluvili, že v pondělí v sedm ráno nastoupíme na dvůr fakulty a všechny přicházející studenty budeme informovat o tom, co se v Praze stalo a že vstupujeme do stávky. To jsme ostatně samozvaně vyhlásili už v neděli večer ve stávkujících divadlech.
Nečelili jste odporu vedení fakulty a univerzity?
Rusínová: Oni to řešili tak, že říkali, že nemají s kým jednat, případně znemožňovali přístup ke kopírkám, které byly tehdy vzácné.
Voráč: Tehdejší rektor Čerešňák, kovaný komunista, nám hrozil, že pokud fakultu zabereme, tak ji nechá vyklidit policejně. To byla poslední kapka, abychom od druhého nebo třetího dne přešli do okupační stávky. K nejhorším násilným řešením se nakonec nikdy neodhodlali. Mentálně na to asi byli nastavení, ale běh událostí byl rychlejší.
O filozofické fakultě se mluví jako o místu, které se stalo centrem stávky v Brně. Proč to tak bylo?
Voráč: Byl to spontánní vývoj, zřejmě jsme reagovali rychleji a efektivněji než ostatní, takže se na nás pak přirozeně všichni obraceli a několik týdnů jsme nahrazovali koordinační výbor, který se posléze ustavil ze zástupců z jednotlivých fakult a škol a sídlil ve Vysokoškolském klubu na Gorkého ulici. Byla to hektická doba s nepředvídatelným vývojem, dodnes mě fascinuje, jak je vůbec možné, že vše vlastně docela dobře fungovalo.
Co bylo v prvních dnech v Brně vaším cílem? Nepředpokládám, že jste si představovali, že během několika týdnů až měsíců dosáhnete pádu režimu.
Voráč: Zezačátku pro nás byly klíčové dvě věci. Jednak organizace demonstrací na náměstí Svobody, první byla už v pondělí a potom každý den, a pak šíření informací – formou plakátů, tiskovin, spanilými jízdami do továren a na venkov. Obě věci směřovaly v podstatě k témuž – aby se co nejvíc lidí seznámilo s reálnými událostmi, tedy že se lidé bouří, a hlavně že se připravuje generální stávka.
Rusínová: Důležité byly plakáty, které se vylepovaly v ulicích nebo vozily na různá další místa. Před generální stávkou se odehrála ta známá plakátová válka. Režim se stávky opravdu bál, a tak se začaly objevovat jejich plakáty vyzývající ke klidu k práci a řešení poklidnou cestou. Studenti na to reagovali po svém a třeba na ně připisovali podpis: Vaše KSČ. Lidé nám je nosili a my jsme jim radili, jak na ně reagovat. A samozřejmě se plakáty taky strhávaly na obou stranách. Tehdy jsme měli snad největší strach, hlavně z milicionářů, aby studenty nebili.
Jak vyrábění plakátů probíhalo?
Rusínová: Dělali jsme je na fakultě ve velkém, chodby byly plné papíru, vyvěšovalo se to po celé České až na náměstí Svobody, na stěnu fakulty zvenku na ulici se toho lepilo tolik, že ze zdí lepidlo pak ještě dlouho nešlo odstranit. Tehdy bylo skvělé, jak nám lidé začali spontánně pomáhat – získali jsme takhle velký počet psacích strojů, papíru a cyklostyl, na kterém se rozmnožovaly materiály. Také nám lidé nosili jídlo, polévky, dokonce i zabijačku a později mikulášské perníčky vyzdobené hesly Občanského fóra, nebo různé nedostatkové léky. Ale hlavně studenti byli úžasní a vtipní, odvedli obrovskou práci. Jako učitelka jsem na ně byla hrozně pyšná. Když jsem to viděla, bylo mi jasné, že už není cesty zpět. Vybavuji si, jak jsem je napomínala za nějaké pravopisné chyby na plakátech a říkala: „Jen počkejte po revoluci!“
Proč byla generální stávka tak zásadní?
Voráč: Generální stávka byla tématem už v sobotu 18. listopadu a zásadní byla pro to, aby se režimu vyslal jasný a jednoznačný vzkaz, že už to dál nejde. První týden revoluce byl tedy vedle boje o náměstí, který jsme vyhráli v podstatě hned, hlavně bojem o generální stávku. Nutno říct, že dlouho nebylo vůbec jasné, jak to dopadne. Vedení velkých továren se snažilo mařit šíření informací mezi dělníky a nepouštělo studenty do továren. Postupně se ale začaly přidávat třeba i jen jednotlivé provozy. Dělníky jsme na svoji stranu potřebovali dostat nezbytně, bez jejich masové účasti by se generální stávka minula účinkem. Bezděčně generální stávce pomohla sama KSČ, jejíž vedení sice rezignovalo, ale nové vedení bylo tak bizarní, že to vyvolalo velký odpor a bylo jasné, že s komunisty se nic nemění, že jsou úplně mimo realitu a vůbec nechápou, co se děje.
Očekávali jste, že dojde k tak rychlému zhroucení komunistického režimu?
Voráč: Já jsem byl ještě v létě 1989 dost skeptický. Většinová společnost byla značně konformní a do Několika vět tu nebyly žádné pořádné náznaky širšího občanského odporu, který by mohl podnítit společenskou změnu. Na druhou stranu hrál klíčovou roli mezinárodně-politický kontext, komunistické režimy se hroutily všude kolem a v Sovětském svazu dal Gorbačov najevo, že časy vojenských intervencí jsou pryč. Během převratu byla pro první fázi rozhodující generální stávka, po ní bylo víceméně jasné, že proces je nezvratný, bojovalo se ale o to, jakou bude mít podobu. Ještě v první třetině prosince se bolševici snažili udržet ve vládě a opět tím, že zcela cynicky a arogantně tlačili do popředí obskurní figury, revoluční události akcelerovali. Dalším klíčovým momentem byla idea Václava Havla jako prezidenta. To bylo znamení zásadní změny, totiž že dojde k odstřižení od minulosti a od nostalgických pokusů typu „socialismus s lidskou tváří“, jaké reprezentoval Alexander Dubček. Disident a chartista na Hradě, to znamenalo završení a záruku antikomunistického a demokratického převratu.
Dnes se často mluví o tom, že přerod společnosti nebyl dostatečně revoluční a že nedošlo k vypořádání s minulostí, třeba formou zakázání KSČ.
Rusínová: To má zřejmě svůj původ v hesle „Nejsme jako oni“. Nešlo už vzít zpět a ani většinová společnost na to asi nebyla naladěná. Vždyť jen na fakultě jsme postupně zjišťovali, že za snad každými třetími dveřmi byl někdo, kdo spolupracoval s StB. Bohužel étos morálních autorit a lidí, kteří toužili po skutečně pravdivém životě, se po revoluci poměrně rychle vytratil. A byť vzdáleně, tak situace ve společnosti v některých ohledech začala připomínat takzvanou normalizaci, ke které došlo po 68. roce.
Voráč: Já jsem se souběhem hesla „Nejsme jako oni“ a zákazem komunistické strany neměl vůbec žádný problém. Jsem zastánce toho, že komunistická strana měla být zakázána. Ono to totiž nemá jen právní, ale hlavně symbolické a morální důsledky. Že se tak nestalo, vneslo do společnosti morální dezorientaci. Na jednu stranu máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ale zároveň je komunistická strana v parlamentu a tváří se, jako že nic. To je nestydaté. Výsledkem je, že se dnes zpochybňuje listopadový étos a hodnoty nové polistopadové státnosti, jako je naše kulturní a zahraničně-politická příslušnost k Západu, členství v NATO a EU. A také že se u moci mohly ocitnout devastující osoby typu současného prezidenta a premiéra, kteří drží nejvyšší ústavní funkce a přitom dělají antisystémovou politiku. Myslím si, že dezorientace z komunistické minulosti významně přispívá k morální kocovině současnosti.
Co by podle vás mělo být dál?
Rusínová: Buďme k sobě slušní a ohleduplní. To je étos, díky kterému se dali po válce dohromady Němci, ač byli právem obviňovaní, vybombardovaní a vyhladovělí. Myslím, že dnes je nejhorší, jak se mnozí snaží rozdělovat společnost. Věřím, že lidé přijdou na to, že to dál nejde, že se na tom nedá stavět. Dovedeme být soucitní a pomáhat, ale ještě k sobě musíme najít cestu a bavit se spolu bez ohledu na to, kdo koho volil. Stačí úplně vrátit se ke starozákonnímu Desateru a je jedno, jestli jsem, nebo nejsem věřící. Je to prastarý soubor pravidel chování, který platí dodnes a který vlastně jinými slovy říká to, co dnes už bohužel vysmívané heslo, že pravda a láska musí zvítězit. Jinak tato společnost nemá budoucnost.
Jak se vrátit k hodnotám, které vzešly z revoluce?
Voráč: Kdybych to věděl, tak bych byl ředitelem zeměkoule (směje se). Věřím v generační obměnu. Jen to ale bude zřejmě trvat déle, než bychom chtěli. Věřím, že mladí lidé, kteří v každodenním životě využívají hodnot svobodné demokratické společnosti – svobody vzdělání, informací, cestování, barev, budou mít tyto hodnoty přirozeně v krvi. A věřím, že díky tomu budou společensky odpovědnější a občansky aktivnější a vezmou na sebe i politickou odpovědnost. V tomto ohledu naše generace selhala, vyčerpala se revolucí, do politiky se nehrnula a nechala tak práci v půli cesty. Jak prozřetelně řekl počátkem 90. let polský disident Adam Michnik: Na komunismu je nejhorší to, co přijde po něm. To jsme si dostatečně neuvědomili. Relativně rychlý a snadný pád starého režimu nás příliš uspokojil. Měli jsme být důslednější.