To jsou tři výrazná témata, s nimiž jsou spojené tři tváře Masarykovy univerzity, které v uplynulém roce zazářily: Natálie Antalová, Zuzana Masopustová a Petra Urbanová.
100 litrů krve mě naučilo organizovat si čas
Už koncem minulého roku se na Natálii Antalovou obrátili s dotazem, zda by nechtěla koordinovat akci na darování krve, která by připomenula 100. výročí založení Lékařské fakulty MU a Masarykovy univerzity. Lidé z fakulty si ji vyhlédli proto, že jako studentka už několik let dárcovství organizovala v rámci akce Buď jak lev a daruj krev!
„Sylva Hudcová a její kolegyně z oddělení pro strategii a vnější vztahy fakulty přišly s nápadem sesbírat k výročí 100 litrů krve. Mně se to líbilo a začaly jsme společně přemýšlet, jak to udělat abychom nezahltili Transfúzní a tkáňové oddělení ve fakultní nemocnici v Bohunicích,“ vzpomíná na začátky akce studentka navazujícího magisterského programu Intenzivní péče.
Přemýšlely například nad mobilní transfuzní stanicí nebo chtěly spolupracovat s armádou, ale nakonec se rozhodly zapojit do darování krve studenty a zaměstnance univerzity a také její absolventy a nejširší veřejnost. „Měli jsme štěstí i v tom, že se Fakultní nemocnice u sv. Anny rozhodla otevřít svou krevní banku pro veřejnost. Přibylo nám tak nové odběrové místo v Brně,“ podotkla Antalová.
Projekt jí hodně změnil život, nečekala totiž, kolik práce to bude obnášet. Předchozí hromadná darování dělala tak trochu na koleně, a když se něco nevydařilo, tak se v zásadě nic nestalo. Akce 100 litrů krve DÍKY MUNI už ale byla profesionálně vedená a zahrnovala mnohem víc subjektů, s nimiž bylo třeba jednat. „Naučila jsem se hodně o tom, jak jednat s lidmi, a především o řízení svého času. Zjistila jsem taky, že se člověk nemá bát požádat o pomoc, když něco nezvládá.“
Nejnáročnější to bylo pár týdnů před začátkem akce, která se oficiálně spustila 23. října. Všechna práce se ale vyplácí, už koncem listopadu bylo na kontě více než 150 litrů odevzdané krve. „Teď mi nejvíc času zabírají e-maily. Posílám jednak instrukce a pak řeším odhlašování lidí z termínů a další dotazy,“ dodává studentka, která je k tomu všemu ještě předsedkyní Studentské komory Akademického senátu LF a také členkou univerzitního akademického senátu. Každý měsíc navíc chodí na pět až šest směn na Kliniku dětské anesteziologie a resuscitace v Dětské nemocnici, kde pracuje jako všeobecná sestra.
Z Konga koordinovala práce na Trenckovi
Pestrý, ale hodně náročný rok má za sebou také antropoložka Petra Urbanová z Přírodovědecké fakulty MU. Podařilo se jí s kolegy dokončit výzkum mumifikovaných ostatků vojenského velitele barona Trencka z 18. století. Výsledky jejich práce byly ještě do konce roku 2019 k vidění na Špilberku. Přípravě výstavy se přitom věnovala i z Afriky, kam vyrazila jako forenzní expertka.
Do Demokratické republiky Kongo se vydala druhý rok po sobě jako členka mise Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, aby pomáhala tamním úřadům řešit tři roky staré případy ozbrojených konfliktů etnických skupin a porušování lidských práv v provincii Kasai.
„Byla to pro mě obrovská zkušenost na různých úrovních: od fungování OSN přes život v místě, které je s výjimkou letecké dopravy prakticky nedostupné a kde stále hrozí možnost útoku ozbrojených milicí, až po zkušenost se zcela jiným kulturním prostředím,“ říká o misi Urbanová.
Na čtyřměsíční pobyt, při kterém pomáhala s identifikací ostatků z masových hrobů, vyjela v únoru. Na přelomu dubna a května se krátce vrátila, aby jako garantka doktorských studijních programů byla přítomná při jejich akreditaci a stihla také výběrové řízení na ředitelku ústavu antropologie, který od září vede.
Tím vším se jí prolínala práce na výstavě o výzkumu slavné brněnské mumie – barona Trencka. „V Kongu měl člověk vzhledem k dvanácti hodinám tmy a nedostatku elektřiny čas věci promýšlet, takže jsem se tam hodně věnovala právě vymýšlení výstavy,“ říká Urbanová.
Intenzivní práce na přípravě expozice začala s jejím návratem v červnu a v letních měsících. „V podstatě jsme s Trenckem trávili volné chvíle každý den. Třeba večer jsem si pustila příjemnou hudbu a pracovala na vizualizacích. Bohužel jsem to naučila i kolegy a jejich rodiny asi nejsou moc rády,“ podotýká antropoložka, která si poprvé vyzkoušela i roli kurátorky. Řešila odbornou stránku výstavy a druhý kurátor Petr Vachůt z Muzea města Brna pak nápady upravoval. Teď se těší z toho, že výstava má velmi dobré ohlasy a návštěvnost.
Celý rok na roztrhání díky výzkumu rodičovství
Uklidnění do duše řady současných matek a otců vnášela po velkou část právě končícího roku odborná asistentka z katedry psychologie na Fakultě sociálních studií MU Zuzana Masopustová. Spolu s kolegyněmi vydaly na jaře publikaci s názvem Jak to mají mámy: psychologický výzkum mateřství. Právě o ní pak Masopustová mluvila s většinou nejdůležitějších českých médií.
Ne, mediální pozornost jí nedělá dobře a nijak zvlášť ji nevyhledává. V tomto případě jí to ale přišlo důležité. „Tvorbu publikace i to, že jsem pak souhlasila s nabídkami na rozhovory, podnítilo to, co s kolegyněmi vidíme v našich praxích i různě kolem sebe. V dnešní době existuje řada výchovných trendů, ale pro rodiče jsou různé často protichůdné rady matoucí. Navíc ve veřejném prostoru se k rodičovství vyjadřuje řada lidí, kteří nemají psychologické vzdělání,“ líčí Masopustová, která působí mimo univerzitu i jako poradenský psycholog, takže se s důsledky polopravd o výchově setkává na různých úrovních.
Cílem knihy bylo pomoct lépe se ve všech moderních výchovných směrech vyznat. Jak téma společnost opravdu pálí, dokázaly i následné žádosti o rozhovor ze strany novinářů. I pro některé z nich bylo prý opuštění černobílého uvažování obtížné. „V oblasti rodičovství se věci velice často vytrhávají z kontextu. Často se říká nebo píše, že by se věci měly dělat tak či tak, vezme se jeden aspekt a podle něj se hodnotí. Jenže takto psycholog neuvažuje. Vždycky záleží na mnoha věcech, jaké je konkrétní dítě, jakou má rodinu, v jakém prostředí žije nebo v jakém je stádiu vývoje,“ vysvětluje Masopustová, proč při rozhovorech odmítala generalizovat.
Velké rozhovory nebo další texty s ní vyšly například v Deníku N, v magazínech MF Dnes a Lidových novin nebo v Universitas. Objevila se také ve vysílání DVTV či Českého rozhlasu a později i v časopisu Heroine a na rádiu Proglas. Takový průnik do médií se jen tak nějakému vědci nepovede.
Masopustová z toho má na jednu stranu radost, na druhou ovšem přiznává, že ji každý jednotlivý výstup stál spoustu času, který strávila nad jeho úpravami při autorizaci. „Nevím, jak velký dopad tohle moje působení může mít, ale jsem zkrátka přesvědčená, že když s kolegy svůj čas obětujeme, třeba se nám povede do mediálního prostoru dostat do psychologických otázek víc psychologie a méně názorů a černobílých generalizací,“ říká.