Názory na to, kdy poprvé padlo pojmenování neprostupné hranice mezi západním a východním blokem v době studené války, se liší. Nejčastěji ho historikové spojují s Winstonem Churchillem.
Samotná opona začala na hranicích růst po únoru roku 1948. „Ačkoliv komunisté opakovaně tvrdili, že opona je namířena proti západním nepřátelům, ve skutečnosti bránila útěkům nespokojených obyvatel do svobodného světa,“ píše v prvním dílu svých Příběhů železné opony novinář, historik a scenárista Luděk Navara.
Železná opona byla v první fázi své existence velmi důmyslně sestavená. Uprchlíkům bránila v přechodu hranic trojice plotů. První, asi dva metry vysoký, tvořily ostnaté dráty. Druhým ještě o půl metru vyšším probíhalo napětí tři až šest tisíc voltů. Třetí sloužil jako ochrana zvěře, aby ji elektřina nezranila. Půda kolem plotů byla zoraná, aby příslušníci pohraniční stráže lépe viděli, kudy se narušitel vydal. Tento systém platil do šedesátých let, potom se obměnil.
Ani to však některé neodradilo. O ilegální přechod hranic se jen mezi lety 1948–1951 pokusilo asi dvacet a půl tisíce lidí, svého dosáhlo ani ne dvanáct tisíc.
Po této vlně útěků se ochrana hranic ještě zpřísnila. „Dohromady v jejich blízkosti zemřelo tři sta devadesát civilistů, šest set čtyřicet osm běženců, převaděčů, náhodných chodců a pohraničníků. Dvě stě osm pohraničníků spáchalo kvůli hrozným poměrům sebevraždu, vzájemně se jich mezi sebou postřílelo šedesát sedm a při střetech s agenty padlo dalších dvanáct lidí,“ vypočítává smutná čísla Navara.
