Biofyzika není činnost vylučující psaní beletrie

Že jsou lékaři tvůrčí i po stránce umělecké, se už třetí rok snaží akademické obci ukázat Literárně umělecký klub Lékařské fakulty. Koncem listopadu uspořádal autorské odpoledne v Masarykově onkologickém ústavu. Ukázky z prózy i poezie, zpěv a hru na violoncello a klavír, výstavu fotografií a také představení nových knih z pera medicínských odborníků si přišlo vychutnat několik desítek lidí. Jedním z vystupujících byl i povoláním biofyzik Vojtěch Mornstein, autor několika románů a povídek s fantastickými náměty.

Jak jde biofyzika a spisovatelství dohromady?
Biofyzika není činnost vylučující psaní beletrie. Psaní je jakousi kompenzací jednostrannosti mého vnitřního světa. Tvrdou každodenní vědu jistým způsobem vynahrazujete jinou činností v oblasti duchovního života a dáváte své vlastní existenci další rozměr. Je to pro mě také důležitá relaxace.

Vaše díla nesou vesměs fantastické prvky. Kam byste se vy sám jako spisovatel zařadil?
Neoznačil bych se především za spisovatele. To je termín vyhrazený pro lidi, kteří toho napsali opravdu hodně nebo se psaním živí. Zařadil bych se ale určitě do oblasti vědecké fantastiky a příbuzných žánrů, i když samozřejmě píšu i věci z jiné oblasti.

Díla s prvky fantastiky byla a dodnes často jsou odsouvána na okraj literatury. Co si o tom myslíte?
Hrozně záleží na tom, jaká konkrétní fantastika je tím myšlena. Pokud si vezmete autory, jako je Karel Čapek, Ray Bradbury, Stanislaw Lem – to jsou skutečně světová díla nejvyšší úrovně, srovnatelná s čímkoliv z jiných žánrů. Vedle nich ale samozřejmě existuje ohromná záplava myšlenkově prázdné literatury. To stejné však určitě můžete říct o všech žánrech bez rozdílu. Nicméně přiznám se, že tomuhle zas tak moc nerozumím.

Námětem vašeho posledního románu Gorazdův limit, který mimo jiné získal Literární cenu Knižního klubu za rok 2006, je velká, skoro až apokalyptická krize na dálnici D1. Co vás k tomu inspirovalo?
Zřejmě to byly opakující se zprávy o různých katastrofách na dálnici, ale také takové moje přesvědčení, že jednou bude na světě tolik aut, že se najednou nebudou moci rozjet, protože k tomu nebudou mít prostor. Román vypráví o zkombinování celé řady faktorů, které vyústí v ohromný dopravní kolaps. Mám tam třeba scénu s prasaty, která uprchla z převráceného kamionu, běhajícími po dálnici – to už se opravdu stalo. Takových věcí popisuji celou řadu – ve skutečnosti se nic takového naštěstí ještě nestalo zároveň, ale jednou by třeba mohlo.

Pomáhá vám v tvorbě nějak vaše odbornost?
Samozřejmě že biofyzikální vzdělání kombinované s prací v oblasti medicíny pomáhá člověku zorientovat se v tom, co se děje v oblasti přírodních věd, a odhadnout, kam by se to mohlo dále ubírat. Takže to mám svým způsobem jednodušší, ale to pochopitelně nestačí. Když chce člověk psát, musí si především najít čas, musí dostávat nápady, a pokud nemá enormní talent, tak si také musí vytrénovat řemeslnou zručnost.

Kdy jste v sobě objevil vlohy pro psaní?
Už v době dospívání, ale dlouho jsem to v sobě tutlal. Až před nějakými deseti, patnácti lety to začalo zase vyvěrat na povrch, až jsem konečně začal se střídavě úspěšnými pokusy něco psát.
Čekal jste, až dozrajete po tvůrčí stránce?
Spíš jsem se bál. Člověk jde se svou kůží na trh, takže je potřeba najít jisté odhodlání. Nakonec se ve mně ale cosi zlomilo a nelituji toho.

Chystáte právě teď něco k vydání?
Mám připravené nějaké rukopisy, ale popravdě nemám pro jinou práci moc času vyvíjet příliš velké úsilí a bombardovat nejrůznější vydavatele se svými přáními, upomínat je, doprošovat se…