Kampaní Zastavme ageismus v době koronavirové se odborníci připojují k tzv. Galwayské výzvě, která upozorňuje, že v souvislosti s pandemií dochází k vyčleňování seniorů ze společnosti a k útokům na ně, byť často nezáměrným.
Jednou z autorek výzvy je socioložka Fakulty sociálních studií MU Lucie Vidovićová, která pojem ageismus jako diskriminace na základě věku do českého prostředí před lety vnesla. Podle ní a jejích českých i zahraničních kolegů dochází kvůli pandemii a nouzovému stavu k tomu, že starší část populace čelí novým formám diskriminace.
„Všude okolo sebe se setkáváme s vypícháváním seniorské populace jako té „jiné“, té, vůči které se zbytek vymezuje. Přitom neexistuje riziková skupina, existuje jen rizikové chování,“ zdůrazňuje Vidovićová.
Popud české aktivitě dala výzva profesora Kierana Walshe, ředitele Irského centra pro sociální gerontologii z Národní univerzity v Galway, která obsahuje čtyři části. Hned v té první se řeší, jak problematická je v současnosti komunikace veřejných aktérů vůči seniorům. V čem je problém?
Rámování je takové, že senioři jsou definovaní jako homogenní skupina ve věku 65+ a jde vůči nim jenom jeden typ vzkazu: jste v riziku, zůstaňte doma, my vás láskyplně zamkneme zvenku a to je všechno, co vám náleží. V první fázi to navíc bylo ještě rozdmýcháváno nenávistnými zprávami na sociálních sítích, kde se řešilo, jak se „hloupí důchodci“ nechtějí přizpůsobit a nechtějí nosit roušky.
Je to součástí obecnějšího a všudypřítomného nastavení, není to specifikum pandemie, ta to jenom podtrhla. Dalo by se to shrnout tak, že senioři jsou nesvéprávní a my je musíme za každou cenu a třeba i proti jejich vůli ochránit. Je to podobné, jako když v domovech seniorů klienti nedostanou nůž, aby si třeba namazali chleba z obavy, že by si tím nožem mohli ublížit.
Takže vadí hlavně to, že byli všichni senioři bez ohledu na svoji kondici shrnuti do jednoho pytle?
Ano. Osobně se mezi staršími lidmi hodně pohybuju a vím, že když přišly první výzvy k dobrovolnictví, řada těch aktivních se chtěla zapojit. Pán, kterému je 70 a běhá na Sněžku, přišel do jednoho z center s tím, že chce pomáhat lidem, ale řekli mu, že nemůže, že je moc starý. On si nakonec našel jinou aktivitu, obesílá domovy důchodců s povzbudivými vzkazy a posílá tamějším lidem třeba odkazy na cvičení online. Přesně se na tom ukazuje, jak je celá tato komunikace vyčleňující, paternalistická a nevhodně ochranitelská. I starší lidé můžou být velmi užiteční, když budou dostatečně poučení, nebo budou dělat aktivitu, která je nekontaktní. Ale tohle nikdo neřekl. Navíc toto příliš ochranitelské nastavení je v kontrastu s tím, jak se stát první dny pandemie choval.
Co myslíte?
Navzdory tomu, jak celou dobu tvrdíme, že chceme ochránit ty nejslabší, se najednou ukázalo, že sociální služby byly poslední, o které se někdo staral. Chápu, že situace byla složitá, ale o jejich problémech se dlouhodobě vědělo. Projevila se ohromná nelogičnost v přístupu, kdy na jednu stranu říkáme, že děláme všechno pro to, abychom ochránili nejzranitelnější skupiny, a najednou se ukáže, že ta skutečně nejzranitelnější skupina nemá ochranné pomůcky. Ředitelé domovů pro seniory byli odkázání na vlastní schopnosti, spoustu věcí si zařídili sami.
Na druhou stranu podmínky byly minimálně na začátku opravdu složité. Šlo něco dělat jinak?
Nabídnout alternativy. Ono se totiž jen šmahem řeklo, nebudete dělat nic, budete doma. Starší část populace vůbec nedostala příležitost se na dění nějak aktivně podílet.
V Galwayské výzvě se mluví také o špatných podmínkách v některých zemích a zprávách v médiích, podle kterých měli lékaři v nemocnicích přidělovat přístrojovou pomoc právě na základě věku.
I když u nás k tak dramatické situaci v nemocnicích nedošlo, výrazně se tím posiluje strach starších lidí. Najednou získali pocit, že když se jim něco stane, nikdo jim nepomůže. Rozumím tomu, že informace mohly být zkreslené, nevíme jistě, jestli to tak opravdu bylo. Když výzvu četla kolegyně Lucie Galčanová, hned reagovala, že kategorie vlastně pořád jenom měníme – když to není věk, je tím kritériem pro nepomoc třeba rakovina. A má pravdu. Nikdy nesmí být jenom jedna kategorie, na základě které se takové rozhodnutí dělá. Problém je, že do titulků se dostal právě věk.
Do jaké míry je podle vás to, co kolem sebe dnes sledujeme ve společnosti, také zprávou o míře ageismu, která v ní panuje?
Myslím, že to prošlo vývojem. Na začátku to byl ohromný problém, dokonale to odkrylo naši představu o stárnutí jako o etapě, kdy už člověk potřebuje jenom ochránit. A v diskusi to trochu zůstalo. Přitom zvlášť dnes opravdu platí, že starší populace je velice heterogenní skupina lidí. Například můj otec je teď nemocný, pomoc potřebuje, ale mojí matce je 70, a protože má galanterii, tak je vlastně také pracovník v první linii. Když jsem jí o Velikonocích řekla, že by si mohla nechat dovážet obědy, aby si ulehčila život, prohlásila, že by ji hanba fackovala. Přitom splňuje všechna pravidla pro to, aby ji taky někdo bezpečně zamknul. Ke změně vnímání by stačilo málo. Proč se musí „linky pro seniory“ jmenovat takto? Vždyť o stejnou pomoc s nákupem by si tam mohla zavolat i matka samoživitelka, které by to ulevilo podobně.
Máte dojem, že pandemie diskriminaci starších lidí zhoršila ve všech oblastech?
Nemám na to data, ale existují určitě i pozitivní aspekty. Třeba apely na aktivní sousedství - výzvy, že se máte starat o to, jak se má ten, kdo bydlí vedle vás, a jestli něco nepotřebuje, mají dobrý efekt. Lidi to může sbližovat. A potvrzují se i dřívější výsledky výzkumů - lidé by na Facebook nikdy nenapsali nic špatného o svojí babičce a teď možná ani o sousedce. Ale o těch „hloupých důchodcích, co nenosí roušky“ se vedou na sítích dlouhá vlákna. Ageismus je z velké části problém symboliky a teď máme možnost jí podlehnout, nebo se jí postavit.
Kampaň proti věkové diskriminaci Zastavme ageismus v době koronavirové
Skládá se ze dvou částí: českého apelu a akademické Galwayské výzvy „Bojujme proti vyloučení a věkové diskriminaci starších lidí během pandemie COVID-19: čtyři klíčová sdělení“.
Výzva byla formulována na základě zkušeností získaných v průběhu čtyřleté spolupráce mezinárodní výzkumné sítě COST ROSEnet „Reducing Old-Age Social Exclusion through Collaborations in Research and Policy“ (Zmírnění dopadů sociální exkluze ve vyšším věku skrze spolupráci ve výzkumu a v tvorbě politik). Síť sdružující 180 odborníků ze 41 států světa se detailně věnovala problematice sociální exkluze ve vyšším věku a identifikovala zdroje a dopady znevýhodnění, která mají přímý negativní vliv na kvalitu života, zdraví i přístup k občanským právům a svobodám. Více o projektu a jeho výstupech najdete na webu.
Za českým apelem stojí uskupení odborníků z akademického prostředí, seniorské reprezentace a praktiků z oboru sociálních služeb. Jejím autory jsou Lucie Vidovićová, Zdeněk Kalvach, Jan Lorman, Tereza Žílová a Lucie Galčanová. K 27. dubnu 2020 k ní svůj podpis připojilo 230 signatářů z řad významných českých osobností z různých oblastí, ale i samotných seniorů a seniorek.