Úkolem předsednické země je zorganizovat a vést všechna jednání v rámci Rady, neformálně se pak taková země snaží vyjednávat kompromisy mezi jednotlivými členskými zeměmi v konfliktních tématech. Samotná Rada Evropské unie zajišťuje koordinaci obecné hospodářské politiky, uděluje Evropské komisi prováděcí pravomoci a schvaluje jí sjednané mezinárodní smlouvy. Především je pak spolu s Evropským parlamentem hlavním zákonodárcem EU. V Radě jsou zastoupeny všechny členské státy, a to vždy svými ministry podle rezortu, pod který spadá projednávaný problém. V předsednictví Rady se členské země střídají po šesti měsících, Česká republika nyní vystřídala Francii, v druhé polovině roku 2009 převezme předsednictví Švédsko. Jelikož půl roku je krátká doba, spolupracuje předsednická země se svým předchůdcem a nástupcem a tato tria pak zajišťují kontinuitu evropské politiky.
„Půlrok v čele Rady EU je velmi intenzivní ,škola evropské integrace‘, a to jak ve vyjednávání, tak například v organizační činnosti. Bavíme-li se o obsahu, je třeba mít na mysli, že předsednictví nepředstavuje vládce EU. Během šesti měsíců většina států spíše pokračuje v práci svých předchůdců, průlomové aktivity s jasným výsledkem se v tak krátké době nedají zvládnout,“ shrnuje význam českého předsednictví Petr Kaniok z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií MU.
Plastika Entropa, kterou vytvořil u příležitosti českého předsednictví kontroverzní umělec David Černý a jež vzbudila v evropských zemích rozporuplné reakce, byla v lednu nainstalována na průčelí budovy Justus Lipsius v Bruselu. Foto: Soňa Basovníková.
Česká republika si mezi členy Evropské unie dlouhodobě drží nálepku euroskeptické země, která se staví proti jakémukoli dalšímu prohlubování evropské integrace z obavy ze ztráty národní suverenity. „Předsednictví není poslem evropského federalismu, ale manažerská funkce. Země jako Velká Británie či Švédsko rovněž nepatří k tahounům dnešní podoby EU a předsedaly naprosto bez potíží. Stalo se zažitým omylem, že pouze překotné posilování evropských institucí a přenášení pravomocí na jejich bedra je správnou cestou, po které by se měla Evropa vydat. Kdo o ní pochybuje, což je naprosto legitimní, je označen nálepkou euroskeptik a vykázán z politické diskuze,“ oponuje zažitému klišé Kaniok.
Jak dodává Vladimír Goněc z Historického ústavu FF, který se zabývá vývojem evropského společenství, velkým problémem češtiny zůstávají jednak centralisticky deformovaný význam výrazu federace, ale také významová rozbředlost výrazu společenství, starší trefný výraz souručenství čeština kvůli pověstnému historickému zneužití odhodila úplně. „Jako hlavní problém ale nevidím potřebu přerovnání vztahů a kompetencí mezi národními orgány a EU. Mnohem závažnější a naléhavější zátěží je vztah národních orgánů k vnitrostátním regionům i k obcím, nezbytnost vrátit směrem dolů množství z těch kompetencí, které si za posledních sto let národní orgány doslova nakradly. K tomu se druží potřeba uvolnit prostor pro fungování velkých přeshraničních regionů,“ dodává historik.
Tomu by měla napomoci i ratifikace Lisabonské smlouvy, která dále upravuje pravomoci unijních orgánů a zavádí i dva nové posty – stálé předsedy Evropské rady a Rady pro vnější vztahy (něco jako ministr zahraničí – pozn. red.). Názory, jakým způsobem Lisabonská smlouva a vznik dvou nových stálých předsedů ovlivní možnosti předsednické země, se různí. Podle některých se po přijetí smlouvy stane z předsednictví spíše administrativní úkol, jiní naopak tvrdí, že Lisabonská smlouva prezidentskou zemi posílí. „Skoro si myslím, že upřesnění národního předsednictví by mohlo jeho vliv v důležitých věcech posílit, protože předsednické země budou moci své kapacity lépe a přesněji používat,“ myslí si Kaniok a dodává, že národnímu předsednictví zůstane kontrola nad dnešní Radou, tedy nad projednáváním běžné legislativy EU, která má na chod celé EU mnohem větší dopad.
Návrat do Evropy
Znamená tedy české předsednictví Radě EU završení návratu do Evropy, o kterém po roce 1990 mluvil Václav Havel? „Musíme si uvědomit, že právě v momentě, kdy jsme byli z Evropy vyloupeni, ono vlastní budování Evropy právě začínalo. Od toho jsme byli plně izolováni. V tomto případě tedy po roce 1990 nešlo o návrat do Evropy, nýbrž skutečně o klikatou cestu do Evropy z Orientu. Naše přijetí za řádného člena EU je pouhým započetím další fáze této cesty a naše předsednictví v EU pouhým intermezzem,“ říká historik Goněc a dodává, že úspěšné přijetí některých evropských forem ještě neznamená, že naše společnost je už plně evropská i reálně.