Jak byste hodnotila první měsíc českého předsednictví?
Pohledů může být více. Na straně jedné zmatené tiskovky, kdy chvílemi tlumočí ministr a chvílemi jeho personál, celoevropský podvod s Entropou, na druhé straně pragmatický postoj k plynové krizi. V každém případě lze ale předsednictví jen těžko srovnávat. Francouzi měli tiskovky v pořádku a v Radě jim viselo korektní, možná až nudné umělecké dílo. Ale kdo ví, zda by plynovou krizi zvládli lépe. Každé předsednictví je naprosto specifické. Předsedající země si totiž může naplánovat, co by chtěla, ale mezinárodní vztahy míní jinak. Je obtížné odhadnout budoucí zátěž. Fakt ale je, že administrativní a diplomatické chyby lze eliminovat.
Mottem českého předsednictví jsou 3E – ekonomika, energetika a Evropa a svět. Ukazuje se však, že v době finanční krize se členské státy ve všech těchto oblastech chovají spíše individualisticky, Unii navzdory.
Milníky mezinárodních vztahů stále ukazují, že pokud jde do tuhého, evropské země se přimknou ke svým národním zájmům a linii EU opustí. Především v zahraniční politice. Irák byl svědkem téhož. Podobně plynová krize, která kdyby trvala déle, EU a její jednota by dostaly citelný zásah. Dnešní rozpory ohledně ekonomické krize nás rovněž upozorňují, že mezi státy jsou rozdíly. Smýšlení EU je v podstatě protekcionistické a spíše levicové než pravicově liberální. Ne, že by to nebylo patrné již dříve z unijní legislativy a smluv. Většina lidí smlouvy a legislativu v každodenním životě nečte, a vidí to proto až teď.
Podle Pitrové je důležité je, aby Česká republika především měla tu možnost nějakou politiku vytvářet a nehasila pouze požáry mezinárodních vztahů. Foto: Archiv M. Pitrové.
Česká republika má dlouhodobě nálepku euroskeptické země, a to nejen kvůli prezidentu Klausovi. Může takto přijímaná země budovat potřebné mosty mezi rozhádanými členskými zeměmi?
Česko má neobyčejnou šanci nenechat se potopit nánosem eurožargonu, klišé a netransparentních dohod, ale naopak podpořit otevřenou politiku. Jedině ochota hledat společnou řeč a to nemíním jako klišé, ale jako snahu netlačit menšinu do kouta například s Lisabonem, může EU podržet. Celý projekt je jedinečný jen díky tomu, že byl vždy férový. Až po Smlouvě o EU se přijal podivný předpoklad, že úspěšný je pouze ten, kdo běží vpřed, bez ohledu na to, kolik shodil během závodu překážek. K jakému pólu by podle vás mělo spíše české předsednictví směřovat – k aktivistickému a iniciativnímu francouzskému modelu, který ale občas naráží na odpor ostatních členských států, nebo spíše k překlenovacímu modelu Slovinska, jehož prezident prohlásil, že cílem není vytvářet nové politiky EU, ale spíše hledat podporu a nastartovat dynamiku těch již existujících?
Důležité je, aby Česká republika především měla tu možnost nějakou politiku vytvářet a nehasila pouze požáry mezinárodních vztahů. Kdybych si musela vybrat, tak realisticky řeknu Slovinsko. Ale každá země je jiná, a právě proto se střídají. Doufám, že Česká republika bude mít vlastní cestu a především otevře transparentní rovinu jednání a nastaví zrcadlo smluvnímu závodu tohoto desetiletí. Evropské unie jako by zapomněla, že jde nejenom o rychlost závodu, ale také styl. Každá shozená překážka nese trestné body a veřejnost si toho všímá.
Některé zahraniční komentáře vytýkaly Česku, že neratifikovalo Lisabonskou smlouvu před začátkem svého předsednictví. Jeden britský poslanec dokonce řekl, že se schválenou smlouvou by Česko získalo mnohem účinnější nástroje k řešení obou lednových krizí. Co si o takovém prohlášení myslíte?
Unijní establishment udělá cokoliv, aby smlouvu prosadil. Proto je postavení České republiky těžké. Možná to zní jako boj s větrnými mlýny, ale o smlouvu tady přece vůbec nejde. Právě jde o styl komunikace, práh tolerance ve vzájemném vyjednávání a onu „demokracii a transparentnost“ projektu. Předpokládáme, že kauza plyn nebo nejednotnost v otázce Gazy se vyřeší voleným předsedou Evropské unie? Instituce nemohou předběhnout politickou ochotu sjednotit své zájmy, kterou státy bezpochyby v mnoha oblastech nemají. Uvědomme si, že dnešní integrační úroveň je již velice intenzivní a národní politice zůstává skutečně pouze omezená sféra na nezávislé koncepce. Tvrdím, že kdyby státy chtěly, mohou jednotně jednat již nyní. Řada věcí, které může Unie udělat, je zcela mimo smlouvy. Navíc, jestli něco řekl britský poslanec, mě s dovolením nezajímá. Je to taktika. Na vlastní uši jsem na konferenci v roce 2004 slyšela, že když neratifikujeme tehdy Ústavní smlouvu, tak budeme vyloučeni. Řekl to poslanec Evropského parlamentu. Kdybych u toho nebyla, nevěřím. Je to lež, stát nejde vyloučit.