Reforma vysokého školství

Podobně jako ve federacích nebo v Evropské unii došlo též na univerzitách včetně té naší k centralizaci a řadu záležitostí upravuje za účelem jednotnosti a průchodnosti celek. Senát univerzity tak získal v posledních letech nemalou roli na úkor akademických senátů fakult. Ty však kvůli zvláštnostem výuky a vědy a organizaci mají stále nezastupitelnou roli.

Akademický senát, který se v nově zvolené podobě poprvé sešel v polovině února, má řadu rutinních úkolů. Schvaluje univerzitní vnitřní předpisy, potvrzuje vnitřní předpisy fakult, zaobírá se rozpočtem, vyjadřuje se k některým nominacím a jednou za čtyři roky volí rektora.

Tématem posledních měsíců pro akademické senáty je nicméně záměr reformy českých vysokých škol. Nedávno odborné a širší veřejnosti představená Bílá kniha terciárního vzdělávání vyjádřila pochybnosti o současném uspořádání. Opakovaně se přitom útočí na akademické senáty a navrhují se jiné způsoby povolávání rektorů do úřadu.

Reformní záměry se setkaly se skepsí reprezentace vysokých škol. Ostražitě se vyjádřila Česká konference rektorů, kriticky se začíná vyjadřovat mnohohlavá Rada vysokých škol a vznikla až trochu patetická iniciativa „Pro vzdělanost“ akademických senátů zejména pedagogických a filozofických fakult. Akademický senát MU se k této iniciativě připojil, nikoli však bez diskuze a pochybností.
Je jisté, že akademická samospráva bude vždy omezená. Univerzity mají převážnou většinu peněz od státu a já jsem přesvědčen, že tomu tak bude i nadále. Peněz od byznysu nikdy nebude tolik, kolik si nynější vláda představuje.

Přesto mám za to, že je třeba akademickou samosprávu v jádru zachovat. Univerzita – podobně jako divadlo či profesionální sportovní klub a více  – vyžadují velkou míru shody vedoucích a pracovníků. Tolik vyzdvihované manažerské řízení je podle mě na univerzitu přenositelné jenom částečně. Zvláště v tuzemsku máme ve sféře polostátních podniků spíše záporné zkušenosti s politickými chráněnci a „otáčením trubek penězovodů“. Navíc veřejné univerzity nejsou přece určené k tvorbě zisku. Hodnocení jejich výsledků si žádá zohlednění řady hledisek. Není na to žádná nesporná metoda. Určit, zda šéf obstál, tak není jednoduché.

Mimochodem, jako právníka mě nejen v této souvislosti rozčiluje nadužívání slova „odpovědnost“. Navrhované změny by fakticky příliš odpovědnosti nezavedly. A zrovna v těchto měsících zjišťujeme, jak odpovědní byli leckde ve světě třeba ředitelé bank a jiných finančních institucí, kteří byli přece manažery, že snad větší už nemohou být.