Marek Čejka patří mezi vyhledávané české znalce Blízkého východu. Externě přednáší také na Fakultě sociálních studií. V únoru se vrátil z parlamentních voleb v Izraeli, odkud přivezl řadu fotografií, které od března do května vystavoval na FSS a Filozofické fakultě. Dovezl si i řadu postřehů o tom, co se děje v pásmu Gazy.
Co je zajímavého na sledování voleb zrovna v Izraeli?
Je to velmi specifický demokratický stát. Jeho volební systém je jeden z nejčistších poměrných systémů na světě, takže do parlamentu se mají šanci dostat i opravdu malé strany. Navíc v Izraeli existuje i řada různých náboženských stran a zbožní Židé mají hodně odlišné pohledy na izraelskou politiku oproti většině ne tak religiózních Izraelců. Strávil jsem volební den v ultraortodoxní čtvrti, kde bylo třeba zajímavé, že jedna strana ulice byla polepená plakáty, kde jeden rabín vyzýval k bojkotu voleb, a na opačné straně zase druhý vyzýval, aby zbožní Židé volili náboženské strany.
Jezdíte tam čistě ze zájmu?
Říkám tomu volební turistika. Napsal jsem o Blízkém východě několik knih a sbírám další materiály. Ty používám samozřejmě i při výuce a taky jsem měl už několik fotografických výstav.
Foto: Marek Čejka.
V létě budete vystavovat v Mendelově muzeu. O co půjde?
Budou to portréty lidí, které jsem potkal na cestách po Blízkém východě – různí vojáci, uprchlíci, ženy, ultraortodoxní Židé, ale na výběru ještě pracuji.
Jak jste se k Blízkému východu dostal?
Začal jsem tam jezdit na konci devadesátých let spíš turisticky, ale hledal jsem tehdy také téma pro diplomovou práci. A právě tam jsem našel to, čemu bych se mohl věnovat. Neoficiálně také říkám, že jsem tehdy poslouchal skupinu Oceán a Šalom a že se mně líbily pejzy (směje se).
Co vás přimělo u toho už zůstat?
O dané problematice existovalo v češtině skutečně jen málo dobrých knížek – buď byly moc romantizující, nebo příliš jednostranné. To, co se na celém Blízkém východě děje, je přitom velice komplikované. Když situaci sledujete ze středu Evropy, vidíte v médiích jenom konflikty a násilí. Samozřejmě tam ale funguje i normální život, o kterém se tady v Evropě mluví jen málo. V mé motivaci je boj proti černobílému vidění, stereotypům i osvěta jako taková, ale téma mě také prostě baví. Blízký východ je ve zprávách prakticky pořád a téměř každý si na tamní dění vytvoří názor a je možné o něm diskutovat. Jsem rád, že studenty FSS problematika Blízkého východu baví. Rád bych pro Masarykovu univerzitu udělal v tomto ohledu víc, ale jako externí vyučující mám možnosti jen omezené.
Zbožní Židé mají hodně odlišné pohledy na izraelskou politiku. Někteří vyzývají k volbě náboženských stran, jiní volby hlasitě bojkotují. Foto: Marek Čejka.
Je to pár měsíců, co skončila izraelská invaze do Gazy. Jak tuto akci hodnotíte?
Vždycky se snažím být vyvážený. V Česku je dost zastánců Izraele i Palestinců a celkem mě těší, že se mi dostává kritiky i pochvaly od stoupenců obou stran. Je mi ale jasné, že absolutně objektivní nemůže být člověk nikdy a stěží může zabránit proniknutí určitých emocí. V případě nedávné invaze do Gazy jsem byl velmi kritický. Akce z dlouhodobého hlediska ničemu nepomohla. Hamás nebyl ani zdaleka zničený, jak izraelští politici plánovali, naopak posílil, zradikalizoval se a vytvořila se další generace lidí, kteří budou mít ještě větší nenávist vůči Izraeli.
Vidíte do myšlení Izraelců? Jak si mohli myslet, že takovou akcí něco zmůžou?
Já si bohužel myslím, že to bylo hlavně kvůli volbám. Strany potřebovaly ukázat, že mají pevnou ruku. Na podobnou taktiku doplatil třeba už v roce 1996 před volbami Šimon Peres a pro mírový proces to mělo fatální důsledky. Sám někdy nerozumím tomu, že izraelští politici nejsou schopní si vzít příklad z minulosti, která ukazuje, že takové násilné akce mají jen krátkodobý efekt a někdy dokonce ani ten ne. Asi už si nedokáží udržet odstup. Mnoho Izraelců i Palestinců žije ve svých vlastních světech a názorových bublinách a přestávají vidět věci v kontextu a s nadhledem. Zároveň ale chápu, že když se s bezprávím či abnormalitou toho konfliktu setkáváte každý den, poznamená vás to a jen stěží zůstanete nad věcí.
Foto: David Povolný.
Samozřejmě že metody, které používá ozbrojené křídlo Hamásu jsou terorismus par excellence, ale jen z toho nepramení politická síla Hamásu, jak by se mohlo zdát. Má také sociální křídlo s velmi propracovaným sociálním systémem. Jenže vzhledem k tomu, že v Gaze je Hamás jedinou skupinou, která je schopná lidem v té těžké existenciální situaci pomoci, získává sympatie i pro militantní politiku. Odedávna platí, že chudoba lidi radikalizuje. V Gaze jsou ale i čistě teroristické skupiny, jako třeba Palestinský islámský džihád, ale ty nebyly nikdy tak populární jako Hamás.
Myslíte, že může být pro region Blízkého východu určitou nadějí nový vítr v zahraniční politice Spojených států?
Oproti minulosti není změna americké zahraniční politiky zase tak velká, jak by se mohlo zdát. Navíc je ještě příliš brzo na to vynášet nějaké soudy. Prezident Barack Obama zatím přinesl změnu spíš symbolickou – jiný styl a větší otevřenost k dialogu. I to však může být pro Blízký východ dobrá zpráva. Více diplomacie a méně siláckých řečí je jen ku prospěchu zdejšího vývoje. Není zdaleka takové umění vyjednávat se spojenci, jako s protivníky. Zkušenosti ukázaly, že tvrdé vojenské akce a vytváření klientských skupin z různých místních etnik vedou jenom ke zhoršení situace a přerušení původních vazeb. Až do začátku dvacátého století byl Blízký východ po staletí poměrně klidnou oblastí. To, co tam máme dnes, tedy i náboženský fundamentalismus, souvisí také s tím, jak se v oblasti angažoval okolní svět – zejména západní velmoci a Sovětský svaz. Takže to nejsou žádné dozvuky starověkých biblických válek, jak si někteří myslí.
