K čemu jsou humanitní vědy?

Když se řekne věda, představí si jedni cyklotron, jiní laboratoř s mikroskopy. Někoho napadne matematika a někoho mobilní telefon. Prostě úžasné věci, nad kterými zůstává rozum stát. Vedle nich vypadají humanitní a společenské vědy vyloženě bledě: co vůbec mohou nabídnout?

Vědy o člověku a lidské společnosti se zabývají věcmi, kterým každý nějak rozumí, a ještě se o tom přou. Už před sto padesáti lety napsal Helmholtz, že v každém oboru je jen tolik pravé vědy, kolik je v ní matematiky, a tak se dnes i sociologové snaží něco změřit a spočítat. Politici místo o vědě začali mluvit o výzkumu a inovacích. Jenže co si má chudák bohemista nechat patentovat? Neměl by radši dělat něco užitečnějšího?

Před pár lety začala německá vláda lákat z ciziny programátory a přihlásily se jich tisíce. Programovat sice uměli, ale ouha – většinou neuměli německy, a tak z toho nic nebylo. Občas se můžeme dočíst, co si personalisté myslí o našich vysokoškolských absolventech. Kupodivu jsem neslyšel, že by si stěžovali na jejich odborné vědomosti. Chybí jim prý komunikační dovednosti, schopnost rozhodovat nebo pracovat v týmu. Američané tomu říkají leadership skills a ani na univerzitách to není sprosté slovo.

Je tu ještě jedna zvláštní věc: na ty naše „měkké“ a málo vědecké obory se uchazeči jen hrnou. Kolegové technici nám občas předhazují, že je to proto, že humanitní obory jsou snadné a všecko se dá okecat. Přiznejme si, že něco na tom je – ale právě jen něco. Co když ti mladí lidé opravdu hledají cosi jako vzdělanost a doufají, že se k ní v humanitních oborech přece jen dostanou trochu blíž?

Možná se v tom mýlí, ale určité podstatné věci by se tu přece jen naučit mohli: například kriticky číst a psát tak, aby to mělo hlavu a patu, a to i v nějakém cizím jazyce. Robert Boyd nedávno vysvětlil, proč musí přírodní vědy tak radikálně zjednodušovat: aby mohly měřit a nabízet spolehlivá řešení. V historii, v psychologii, v ekonomii nebo ve filosofii narazí student na problémy tak spletité, že je nikdo nikdy nemůže „vyřešit“, ale může se naučit s nimi opatrně zacházet, aby nenadělal velkou škodu. Nepřekvapí ho potom, že ve skutečném životě se mnoho věcí také nedá změřit ani spočítat – a že se člověk přesto musí rozhodovat, pokud možno s rozumem.

Na to ovšem nestačí jen módní „diskurzy“ a student se má naučit pracovat systematicky a s metodou. Aristotelés říká, že vzdělaný se pozná podle toho, že vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik dané téma připouští – ale také ne méně. Proto i v oborech, kde se neměří a nepočítá, přece vždycky jde o jistou vědeckost, o kritické myšlení a jasné, závazné vyjadřování. Jen na tom se dá stavět a dospět nakonec až k těm nejvážnějším lidským otázkám, jako je spravedlnost nebo svoboda. Až třeba k poznání, že lidskou společnost nedrží pohromadě jenom peníze nebo že v životě nejde jen o to, kdo vyhraje.

Nepředstírám, že by naše studijní obory, tak jak je dnes učíme, těmto očekáváním vycházely vstříc. Říkám jen, že po nich je zřejmá poptávka a pokud si my učitelé začneme té vzdělanosti víc hledět, nemusíme se o budoucnost našich oborů bát.