Věříš mi, věřím ti, víš a vím, buď jak buď, nezradíš – nezradím. To jsou slova, která byla heslem děvčat z pokoje 28 dívčího domova v terezínském ghettu – místě, kde se v těžkých podmínkách čekalo na transporty do koncentračního tábora v Osvětimi, který se stal hřbitovem pro statisíce lidí. Putovní výstava vyprávějící o osudech dívek dorazila začátkem března do atria Fakulty sociálních studií. Jedna z obyvatelek pokoje Anna Hanusová-Flachová přezdívaná Flaška přišla na výstavu na ty časy zavzpomínat.

Pamatujete si, jak se změnil váš život, když jste si musela nasadit židovskou hvězdu?

Než jsem zjistila, že jsem něco zvláštního, protože jsem žid, poznala jsem jen lásku a krásu. Když jsem si nasadila hvězdu, lidé na ulici na mě začali pokřikovat. Někteří kamarádi, se kterými jsem si hrávala v parku, mi začali dělat naschvály. Byl to pro mě šok. Všichni jsme si dávali hrozný pozor, abychom nikomu nedali záminku něco nám vytknout, ale nebylo nám to nic platné. Vybavuju si, jak proti mně jednou šli na ulici dva němečtí vojáci a říkali: „Podívej taková pěkná holčička, škoda, že je židovka.“ Když jsem se doma ptala maminky, co to znamená, tak jenom plakala.

Jak jste dokázala v Terezíně přežít?

Buď se člověk vzdá, nebo začne bojovat. Hned první den v Terezíně nás pět set ubytovali v koňské stáji, ani nás nenechali po cestě odpočinout. Když došlo na sčítání, omdlela jsem. Kdo později omdlel a spadl, toho většinou zastřelili. Tenkrát jsem si uvědomila, že musím bojovat, aby se mi to už nikdy nestalo. A i když mě tahle obtíž předtím sužovala několik let, tak jsem to silou vůle překonala a nikdy už neomdlela.

V Terezíně jste strávila velkou část dětství. Jaké to bylo tam vyrůstat?
Naše vychovatelky byly kolikrát jen o několik let starší než my, některé byly ale opravdu výborné a dělaly nám kulturní nebo sportovní program, abychom nemysleli na špatné věci a skutečně se jim dařilo, že jsme často zapomínali na všechen ten hlad a zimu a na to, že smrt může přijít kdykoliv. Měla jsem památníček, do kterého jsem nechávala vždycky něco zapsat lidi, kteří odjížděli do koncentračních táborů, a je zajímavé, že nikdo nepsal nic o nenávisti. Skutečně jsme se i tam dokázali něco dobrého naučit, nezakysnout, duševně přežít a i díky tomu pak po válce začít normální život.

"Nedokázali jsme se hned radovat, když válka skočila. Tak jsme byli vyčerpaní a tolik ztrát jsme utrpěli," vzpomíná Ana Hanusová-Flachová. Foto: David Povolný.

Vychovatelky pro vás vytvořily i jakýsi parlament.
Ano. Vychovávaly nás k tomu, abychom si vzájemně pomáhali a život na pokoji si zpříjemňovali. Ti, kteří se dobře chovali a pomáhali, se mohli dostat do jakéhosi parlamentu nebo kruhu, kam se jednou měsíčně volilo, a pro každého to byla ohromná čest. Založili jsme i něco jako vlastní skauting a měli jsme svou vlajku. Když už jsme na pokoji zbyly jen čtyři, tak jsme se domluvili, že ji rozstříháme na čtyři části, a až se zase setkáme, složíme ji.

A setkali jste se po válce?
Bohužel až po více než čtyřiceti letech. Řekli jsme si sice, že se první neděli po válce sejdeme na Staroměstském náměstí pod orlojem, ale nikdo tam nebyl – všichni jsme byli moc nemocní a nikdo na to neměl sílu. Ani jsme dlouho nevěděli, kdo všechno přežil. Nakonec jsme spočítali, že nás přežilo patnáct z těch pětašedesáti, kteří prošli pokojem. Na tehdejší dobu je to ještě dobrý poměr.

Proč jste se po válce sešli až tak pozdě?

Dlouho jsme se zdravotně dávali dohromady a pak taky na všechny padlo spoustu starostí – museli jsme dohnat školu, začali si zakládat rodiny. Až jsme v životě dospěli do určité fáze, začali jsme se zase hledat. Setkali jsme se tedy po čtyřiceti letech v Praze v jednom hotelu. A byl to úžasný zážitek – jako bychom se rozešli jen den předtím. Od té doby jsme zase jako rodina, máme o sebe strach, jsme pořád v kontaktu a často se scházíme. Moje čtvrtka vlajky ale byla jediná, která se zachovala.

Jaké to bylo vrátit se po válce do normálního života?

Nedokázali jsme se hned radovat, když válka skočila. Tak jsme byli vyčerpaní a tolik ztrát jsme utrpěli. Navíc ne všichni nás vítali, když jsme se vrátili. Do toho jsme byli nemocní, měli jsme tak stažené žaludky, že jsme nemohli ani jíst. Také jsem ztratila velkou část života a chtěla jsem to nějak dohnat, tak jsem chodila do kina třikrát denně, ale to se nedalo vydržet. Před válkou jsem hrála na klavír, ale zapomněla jsem noty. Ruce jsem měla z Terezína tak omrzlé, že mi učitelka vynadala, že to nejsou ruce, ale papučky. Za rok se mi ale vypětím všech sil podařilo udělat zkoušky na konzervatoř a zahájit opravdu úspěšnou hudební kariéru.