Dobrovolnické centrum MUNI POMÁHÁ vzniklo na Masarykově univerzitě 13. března 2020. Od té doby se vyvíjí a jeho aktivity již nejsou vázány jen na pomoc při pandemii, vznikají další dobrovolnické programy. Dobrovolnictví je vnímáno jako nástroj pomoci i seberozvoje, a proto je posláním centra zprostředkovávat smysluplné dobrovolnické příležitosti studentům, zaměstnancům, absolventům Masarykovy univerzity i veřejnosti.
Lucie, my se k rozhovoru s vámi vracíme po téměř dvou letech. Na začátku pandemie jste studovala pedagogickou fakultu. Jak je to nyní?
Jsem takový věčný student. Loni jsem ukončila studium učitelství pro 1. stupeň ZŠ, předtím jsem studovala speciální pedagogiku. Teď studuji navazující magisterské studium na filozofické fakultě, obor Pedagogika – školská správa a vzdělávací politika. A u toho pracuji. Učím na prvním stupni čtvrtou třídu a věnuji se speciálně pedagogickým péčím. To jsou individuální hodiny s žáky, kteří mají nějaký stupeň podpůrného opatření pro specifické poruchy učení.
Jako jedna z nejaktivnějších dobrovolnic MUNI POMÁHÁ máte za sebou spoustu hodin dobrovolničení. Co jste za ty dva roky absolvovala?
Když jsem se do projektu zapojila na jaře 2020, jezdila jsem doučovat. Ze dne na den jsem ztratila osobní kontakt s mými žáky, v té době ještě nechodili na individuální konzultace do školy, takže jsem byla ráda, že můžu pomáhat v rodinách. Cíleně jsem si vybírala rodiny z vyloučené lokality nebo žáky s nějakými poruchami učení, protože jsem tušila, že těmto rodinám se bude hůře někdo shánět, navíc jsem měla s výukou těchto dětí už trošku zkušenosti. Brala jsem to i jako sbírání další praxe. Když se výuka ve školách začala vracet alespoň trošku do normálu, věnovala jsem se méně časově náročným činnostem, vozila jsem například léky důchodcům, chvíli jsem i trasovala po večerech pro hygienu. V roce 2021 jsem pomáhala v obcích zasažených tornádem a pomáhala jsem v Letní škole doučování. V září jsem po čtyřech letech změnila základní školu a opět je přede mnou psaní diplomové práce, v současné době proto vyhledávám takové činnosti, které jsou buď jednorázové, nebo je lze dělat o víkendech. Na jaře bych se chtěla účastnit akcí PASPOINTu jako doprovod na víkendových akcích pro osoby s autismem.
Rok 2021 se stal opět rokem, kdy byli dobrovolníci hodně potřeba. Jaký to byl rok pro vás?
Během školního roku jsem opět hodně doučovala. Doučování jsem nikdy nebrala jenom jako doplňování učiva, které třeba žákům chybí nebo ho potřebují dovysvětlit. Je to pro mě i o kontaktu s dětmi. Většinu loňského školního roku trávily děti doma a bylo vidět, že jim chybí „živé“ sociální kontakty. Ráda se s nimi bavím o koníčcích, knížkách, herních trendech – já jsem pak také orientovanější a vím, co mezi žáky prvního stupně letí, což můžu využít, když chystám materiály pro své žáky. Na konci minulého školního roku přišlo tornádo, takže jsem několik dnů strávila tím, že jsem pomáhala v Mikulčicích. V koordinačním stanu jsem dostala seznam domácností z obce a jejich poptávky a seznam lidí, kteří mohli s něčím pomoci, třeba měli kontejner, pokrývačskou firmu, chtěli pomoci s úklidem. Já jsem telefonicky propojovala poptávku lidí postižených tornádem s nabídkami pomoci. Další dny jsem hlídala děti ze zasažených obcí v místní škole.
Dobrovolničení v oblasti zasažené tornádem asi nebyla nejlehčí práce.
V Mikulčicích to bylo hodně náročné zejména po psychické stránce, protože jsem tam byla v prvních dnech po události. Bylo to čerstvé a hovory s lidmi o tom, jakou pomoc potřebují, co je nejakutnější z té spousty věcí, která je trápí, jestli vysklená okna nebo téměř neexistující střecha, se ale někdy překlopily na obyčejné povídání. Zejména starší lidé si prostě potřebovali promluvit. Později se o to starali odborníci, psychologové, což já rozhodně nejsem, ale v té chvíli všichni ti, co volali do rodin, byli zkrátka „po ruce“ a dělali vrby.
V létě jste ale byla hlavním tahounem Letní školy doučování. Proč jste se zapojila do této činnosti?
Protože se jí účastnily děti ze sociálně slabších rodin, děti v pěstounské péči. Cílem byla aklimatizace dětí po covidovém období na chození do školy v běžném režimu, namotivovat je na školu v jiném prostředí. S kolegou jsme se starali o výukové materiály pro jednotlivé věkové skupinky. Kvůli mým pracovním povinnostem v přípravném týdnu jsem se ve výsledku nemohla účastnit samotné výuky, ale s odpoledním herním programem jsem pomoci mohla. Jsem ráda, že tento nápad na univerzitě vznikl, a pokud se bude příští léto škola opakovat, ráda se zapojím.
Co pro vás dobrovolnictví znamená a proč se mu věnujete?
Znamená to pro mě dobrý pocit, když mám čas, ráda pomůžu. Když bylo všechno zavřené, ty nejhorší vlny covidu, byla jsem ráda za nějaké rozptýlení, které bylo navíc spojené s příjemným pocitem z pomoci a odměněné úsměvem, čokoládou, některé činnosti byly i trošku honorované. Ale kvůli penězům to člověk nedělá, je vám spíš hloupé brát si peníze od někoho, kdo je potřebuje investovat jinam. Baví mě poznávat nové lidi, nové organizace, kam bych se třeba bez dobrovolničení nepodívala. Cením si zkušeností z různých činností, ke kterým bych se běžně nedostala.
Proč pomáháte už dva roky právě s Dobrovolnickým centrem MUNI POMÁHÁ? Má nějaké výhody oproti jiným organizacím?
Protože to byla první organizace, do které jsem se v začátcích covidu zaregistrovala – už si ani nevzpomínám, jak jsem centrum objevila. Dobrovolničím i v jiných organizacích, pomáhám na různých akcích, ale žádná z organizací, kde jsem, se nevěnuje pomáhání takto komplexně. Jsou zacílené na pomoc v určitém konkrétním sektoru, proto jsem si je třeba kdysi vybrala. MUNI POMÁHÁ má ale široký záběr, poptávky jsou různorodé a člověk si může vybrat v přehledné aplikaci, čemu se chce věnovat.
Měl by dobrovolničení vyzkoušet každý?
Určitě! Pokud vám to čas dovolí, běžte do toho. Můj největší nepřítel je v současné chvíli čas, ale když se chce, jde to. Nasbíráte zkušenosti, bude vás to těšit, a když si dobře vyberete, můžete dobrovolničení a zkušenosti z něj uvést třeba i v životopisu.