Jste ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni, ale poprvé jste uspořádal sbírku už v roce 1988 na pomoc Arménii zasažené zemětřesením. Co vás k tomu tehdy vedlo?
Sbírka pro Arménii by se dala vnímat jako předznamenání toho, co jsme později začali dělat organizovaně. Nechtěli jsme jen přihlížet tomu, jak z většiny světa směřuje do Arménie pomoc a z Československa nic. Cítili jsme tehdy, že musíme něco udělat, a nepřemýšleli jsme o tom, jestli je to povolené, nebo ne. Zachovali jsme se, jako bychom žili ve svobodné společnosti. Spíš z naivity, kterou jsme v sobě měli, jsme jeli na sovětskou ambasádu, kde jsme domluvili letadla. Následně jsme jeli do České televize, kde jsme vyhlásili sbírku, a pak už to běželo samo.
V roce 1989 jste byl jedním ze studentských vůdců. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To je taková pěkná novinářská otázka. Nevracím se k tomu nějak intenzivně, nemůžu říct, že bych tím neustále žil. Na tu dobu vzpomínám jako na úžasnou šanci dostat se do středu dění, kde se rozhodovaly a předurčovaly dějiny. Jednalo se o období plné zvratů, napětí a adrenalinu.
Dnes s dostatečným odstupem je ale zjevné, že šlo o kolaps režimu, který by zkolaboval tak jako tak. Kdybychom tehdy dokázali lépe analyzovat situaci a spojili si Gorbačovovu perestrojku, pád Berlínské zdi, pokračující transformaci v Polsku a Maďarsku, tak by nám z toho vyšlo, že Československo bude pravděpodobně další na řadě. Žili jsme ale v uzavřené zemi bez možnosti nadhledu, takže jsme to v prvních týdnech brali jako boj a konfrontaci. Zas taková konfrontace to ale nebyla, protože na druhé straně už skoro nikdo nebyl.
S humanitární prací jste začínali jako Nadace Lidových novin, která existovala spolu se zpravodajskou agenturou Epicentrum. Jak z toho vznikl Člověk v tísni?
Nejdříve jsme fungovali pod redakcí Lidových novin, ale dost dobře není možné, aby akciová společnost pořádala charitativní sbírky. Proto jsme využili existující nadace Lidových novin. Vedle toho se utvořil původně humanitárně-reportérský tým lidí, kteří chtěli jezdit do krizových oblastí a válek. Dnes je celkem běžné, že v České republice působí řada dobrých novinářů, kteří jezdí do rizikových oblastí. Na začátku devadesátých let tady ale takoví v podstatě nebyli. Po roce a půl jsme organizovali s Českou televizí kampaň SOS Sarajevo. Dopadla velmi dobře, vybralo se třicet milionů korun asi během tří týdnů a objevila se možnost přejít a pracovat ve spolupráci s televizí, což nám přišlo velmi zajímavé. A Lidové noviny nám začaly najednou připadat trochu malé. Bylo třeba založit normální, standardní organizaci. Tak vznikl Člověk v tísni.
Dostal jste se do mnoha nebezpečných situací, jako bylo zatčení v Bosně, v Kosovu vám vyhrožovali. Co člověka vede k podstupování rizika?
Je to taková směs různých motivací. Určitě touha po dobrodružství, odolnost proti zátěži. Ta se určitě v mé práci kombinuje se silnějším sociálním cítěním a potřebou strkat nos do veřejných věcí.
Nechybí vám ve funkci ředitele dobrodružství?
V práci už nezažívám to klasické dobrodružství jako na misích v daleké cizině. Vidím v ní dnes dobrodružství manažerské práce. Dobrodružství personalistiky, plánování, risk managementu. Při řízení organizace, která působí v pěti válečných oblastech, pracuje ilegálně v rámci barmských a kubánských zákonů, je napadána zprava, zleva, protože si udržuje racionální, lidský a přitom expertní přístup bez ohledu na -ismy, jste v permanentním tlaku, kdy se něco stane. To je celkem slušné dobrodružství.
Navíc už si ze zodpovědnosti k organizaci nemůžu dovolit někam na delší dobu odjet. Musím být tady a musím se starat o ty ostatní. Běžný den je prostě manažerská práce. Ale asi dvakrát do roka jezdím na monitorovací návštěvy ve světě, některé zvláště složité operace supervizuji stále osobně. Taky už mám rodinu. Když máte dvě malé dcery, nemůžete a nechcete si dovolit strávit polovinu roku v Afghánistánu.
Naše finanční portfolio je velmi široké, nejspíš tedy budeme schopni vyrovnávat dopady krize lépe díky širokému spektru dárců, uvedl na konferenci Šimon Pánek. Foto: Martin Kopáček.
Toto téma není tak vidět a není tolik mediálně zajímavé jako humanitární práce ve válkách nebo lidskoprávní projekty na Kubě a v Bělorusku. V oblasti sociální integrace působíme už od konce devadesátých let a během té doby jsme nasbírali řadu zkušeností.
Nejedná se o projekty zaměřené jen na Romy, jak je to často zjednodušováno. Náš přístup není etnický – nejde tedy po linii daného etnika, ale je individuální a sociální. Našimi klienty jsou i neromové, Slováci, Češi, Kazaši a další. Zaměřujeme se na asistenci při zaměstnávání, podporu úspěšnosti dětí ve škole, podporu terénní práce a mediaci vztahu mezi úřady, majoritou a danou menšinou. Sociální vyloučení je složitý problém, jehož řešení je otázkou několika desítek let.
Myslíte, že se situace mezi menšinami a majoritou zlepšuje nebo spíše přiostřuje?
To je těžká otázka. Obecně bych spíše řekl, že situace mezi většinovou společností a menšinami se moc nezlepšuje. Média se ale daleko více než před pěti nebo deseti lety začínají pídit po jádru problému, což je pozitivní. Zlepšení vidím i v tom, že politici začínají chápat, že situaci musí řešit. Důležitá je také změna postoje regionálních politiků, kteří více rozumí tomu, že řešení není centrální záležitostí, ale že do něj musí být zapojena místní škola, místní policie, místní nevládní organizace.
republice?
Co se týče neonacismu, tak tam se situace nezlepšuje. Extremismus jako takový se objevuje všude na světě od Afghánistánu až po Spojené státy. Naším problémem ale je, jak se k extremismu staví většinová společnost a politici. Pokud elity společnosti a lidé u moci nereagují v takových chvílích se vší razancí proti projevům neonacismu, dopouští se tiché spoluviny za nárůst sympatií k extrémním postojům.
Konference, na níž jste vystoupil, je věnována financování neziskového sektoru. Mluví se tu i o finanční krizi. Odrazila se ta nějak v aktivitách vaší organizace?
Finanční krize nějaké dopady mít bude. Naše finanční portfolio je ale velmi široké. Sahá od světové banky, přes OSN, Evropskou komisi až po japonskou vládu na jedné straně a od korporací přes soukromé nadace typu Fordovy a Sorosovy až po konkrétní jednotlivce, kteří nám přispívají stovku měsíčně. Jistě naši práci krize, tedy nedostatek prostředků, také ohrožuje, ale na rozdíl od řady neziskových organizací, které jsou navázány na jeden, dva zdroje a pro které může krize znamenat existenční potíže. V našem případě budeme, předpokládám, schopni vyrovnávat dopady lépe díky širokému spektru dárců.
Konference je důležitá hlavně proto, že se dívá na udržitelné dlouhodobé financování neziskového sektoru ve střední a východní Evropě ze širší perspektivy.
Na konferenci se také objevil názor, že krize ve svém důsledku nabídne neziskovým organizacím další možnosti k rozvoji. Platí to i pro Člověka v tísni?
Víte, to je takové prohlášení, jako že vše špatné je k něčemu dobré…, pro mnohé neziskovky to může být otázka přežití a sektor u nás neexistuje bez přerušení desítky let, jako třeba v západní Evropě, kde hubená léta mohou znamenat dobrou možnost k sebereflexi. Takže bych řekl, že takový bonmot je v kontextu nevládek ve střední a východní Evropě mírně cynický.