Dohodu o rozdělení ČSFR podepsali 26. srpna 1992 Václav Klaus a Vladimír Mečiar v brněnské vile Tugendhat. První vlaštovkou pro rozdělení federace byla takzvaná pomlčková válka, tedy spor o oficiální název československého státu. Podle politologa Jakuba Šeda z Fakulty sociálních studií MU ale byla slovenská snaha o autonomii vidět už dříve. „V březnu 1990 vznikla Slovenská národní strana, která měla ve svém programu osamostatnění Slovenska. A i řada dalších slovenských politiků se vyjadřovala k tomu, že někdy v budoucnu by Slovensko mohlo získat samostatnost,“ řekl Šedo ve speciálním vysílání České televize přímo z vily Tugendhat.
Československem následující dva roky hýbala řada ekonomických i národnostních sporů. Jen dva měsíce po parlamentních volbách v roce 1992 rozhodli zástupci obou zemí o rozdělení federace. Dohodu podepsali 26. srpna 1992 v brněnské vile Tugendhat. „Kroky, které na české straně byly brány jako samozřejmé, dejme tomu lustrace nebo razantní a rychlá ekonomická reforma, nebyly na Slovensku považovány za tak důležité. Druhou věcí bylo vnímání ve smyslu vztahu staršího a mladšího bratra, kdy mladšímu nevyhovuje to, že starší bratr ho poučuje nebo rozhoduje o důležitých věcech,“ popsal Šedo rozdíly, které nakonec vedly k rozdělení federace.
Česká a Slovenská Federativní republika měla zaniknout o půlnoci ze 31. prosince 1992 na 1. ledna 1993. Do té doby bylo potřeba kromě jiného vyřešit majetková vyrovnání. „Rozdělit ekonomiku jednoho státu na dvě byl složitý úkol, který byl zvládnutý velice dobře. Myslím, že ani na jedné straně to nezanechalo hluboké stopy ve smyslu, že by rozdělení bylo nespravedlivé,“ uvedl pro Českou televizi ekonom Libor Žídek z Ekonomicko-správní fakulty MU. Technická jednání po podpisu dohody směřovala třeba k tomu, v jakém poměru se bude dělit movitý majetek. Obě strany se nakonec shodly na poměru tři ku jedné, byť podle Žídka byly na české straně náznaky, že mohl být o něco vyšší ve prospěch Prahy.
Někteří kritici tvrdí, že rozdělit republiku bez vyjádření vůle občanů bylo protiústavní a mělo být vyhlášeno referendum. „Kdybych měl použít nepěkné přirovnání: je to jako kdyby se dva manželé po dlouhých a nepříjemných jednáních domluvili na rozvodu, a pak se doma zeptali dětí a příbuzných, jestli s tím souhlasí,“ vysvětlil Šedo s tím, že podle něj nebyl ani na jedné straně zájem na tom, aby dohodu něco zvrátilo. I proto si Česká republika připomíná 1. leden 1993 jako Den obnovy samostatného českého státu.