Ve vyspělých zemích se v posledních letech jedná o mainstreamový proud a byť ani cirkulární ekonomika není bezchybná, může vést jak k ekonomickým úsporám, tak ke zlepšování životního prostředí, a dokonce i k mnoha sociálním benefitům. Mezery v konceptu, na němž staví myšlenka udržitelného rozvoje, pomáhá zaplňovat i tým z Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity, jenž v loňském roce uspěl s projektem Digitalised Value Management for Unlocking the Potential of the Circular Manufacturing Systems with Integrated Digital Solutions - zkráceně DiCiM.
Za složitým názvem projektu za 150 milionů korun se skrývá snaha rozvíjet procesy cirkulární ekonomiky s využitím nejmodernějších technologií jako jsou internet věcí, strojové učení nebo rozšířená realita. Jde o první případ, kdy se konkrétní fakulta Masarykovy univerzity ocitá v pozici koordinátora projektu v celoevropském schématu RIA (Research and Innovation Actions). Docentka Alena Klapalová, a její kolegové z Katedry podnikového hospodářství – docent Radoslav Škapa a doktor Michal Krčál, se kterými jsme dělali rozhovor, jsou však na výzvu, spočívající v propojení akademického sektoru s tím byznysovým, připraveni.
Cirkulárním obchodním modelům se na Ekonomicko-správní fakultě věnujete už několik let a projekt DiCiM je logickým a zároveň přirozeným pokračováním vaší práce, navazujíc na projekt, v němž jste tyto modely pomáhali zavádět do firem. Jak vašim dosavadním partnerům prospěl, co jim přinesl?
Radoslav Škapa: Jeden z partnerů – výrobce bílých spotřebičů – díky projektu vyvinul soubor funkcí umožňující monitorování praček přes internet. Tím jsou pračky dnes připraveny, aby se daly nabízet formou pronájmu, kdy zákazník bude platit dle intenzity využití, tedy za každé praní. Pomocí napojení na síť lze navíc sledovat, jaké součástky se nejčastěji kazí, jak se uživatelé k pračce chovají, jaké programy nejčastěji používají… Zkrátka lépe pochopit, jak výrobek funguje v realitě a dál ho vylepšovat, aby se na trh nedostávaly výrobky, které zákazníky víc frustrují, než jim slouží.
Jako zákazník mívám občas dojem, že firmy do svých výrobků snad schválně instalují součástky, které způsobují, že se pokazí krátce po uplynutí záruční doby a zákazník je tak nucen investovat do opravy nebo rovnou do koupi nového výrobku. V českém jazyce můžeme tyto součástky slušně nazvat „kazítky“. Nebo vnímáte, že se filozofie výrobců proměňuje a začínají víc dbát na udržitelnost?
Alena Klapalová: Pomalu ano. Ač možná vycházejí z určitého tlaku, zejména legislativy, vnímají příležitost, jak co nejrychleji změnit svoje myšlení a vyrábět kvalitnější produkty. Naši partneři jsou však teprve první, kdo se o to výrazněji pokouší. Ve velkém cirkulární obchodní modely zatím nikde nefungují.
Jak složité je potenciální partnery přesvědčit o tom, že cirkulární obchodní model je pro ně ve finále výhodnější?
Radoslav Škapa: Je fakt, že tlak ze strany spotřebitelů, aby se firmy chovaly udržitelněji, existuje. A firmy ho vnímají a musí své chování měnit, jestli se chtějí udržet…
Michal Krčál: Nejen v IT už lze nějakou dobu pozorovat probíhající servitizaci, což znamená přerod od kvantity prodaného zboží ke kvalitě poskytovaných služeb. Dnes už si pomalu nekoupíte jednotlivé programy sady Office, ale musíte si je platit formou předplatného. V automobilovém průmyslu totéž vidíme ve formě operačního leasingu. My to teď můžeme zkoumat třeba právě u praček, přičemž nejde jen o zefektivnění byznys modelu, ale i o zisk dat, která v dnešní době mají ohromnou hodnotu, a můžou v případě výrobního průmyslu zefektivňovat vývojové procesy.
Samozřejmě budu jako spotřebitel radši, když mi výrobek bude sloužit déle, ale zároveň přinejmenším u sebe vnímám určitou neochotu svěřovat komukoliv svá data, byť bych sám sebe uklidňoval tím, že tak činím za účelem zlepšování poskytovaných služeb. Nevnímáte ten rozpor taky?
Michal Krčál: Vždy jde o to, jak firmy s daty nakládají a jak to se svými zákazníky komunikují. Ale v momentě, kdy prostřednictvím takových dat zlepšuju svou službu a dám to zákazníkovi srozumitelně znát, neměl by s tím mít problém. Z pohledu IT je nejproblematičtějším způsobem sdílení dat komunikace mezi lidmi na sociálních sítích. To, jak často peru, sice může být taky marketingově zneužitelné – a možná budu vystaven většímu množství reklamy na prací prášky –, ale jinak v tom zásadnější problém nevidím.
Jakým způsobem vlastně do projektu Ekonomicko-správní fakulta přispívá, krom toho, že je jeho koordinátorem? Jak vás vaši partneři vnímají?
Alena Klapalová: Já bych řekla, že na ně působíme jako sehraný tým. Jeden z partnerů se například bránil využívat blockchainové technologie, protože jim nejspíš moc nerozuměl. Měli jsme ale zástupce firmy v Brně, jeden z našich kolegů je do problematiky zasvětil a dnes už je blockchain něco, s čím v rámci projektu můžeme společně pracovat.
Michal Krčál: Podniky většinou ta technická stránka nezajímá. Potřebují řešit problém a jestliže jim technologie pomůže, tak je netrápí, jestli jí rozumí. Na nás pak je, abychom přeložili jejich požadavky lidem, kteří už dané technologii rozumí. Firmy zajímá výsledná hodnota, kterou z takového řešení dostanou. A jestli ji dostanou skrz blockchain nebo internet věcí, jim je už víceméně jedno. Za univerzitu tak přispíváme mimo jiné transferem znalostí, kterým se na rozdíl od podniků zaměřených na prodeje a fakturace, můžeme zabývat. Firmy, pokud v nich nepůsobí pokrokový technický ředitel, na něj nemají většinou čas, takže jsme pro ně zajímavý komunikační partner.
Alena Klapalová: Když jsme začínali spolupracovat s firmou Gorenje, stavěli se k nám trošku odměřeně. Pro ně jsme byli „jen akademici“. Dnes ale vidí, že řadě věcí rozumíme a že jim můžeme nabídnout odlišný úhel pohledu, který je pro ně zajímavý.
Jak nový projekt posouvá ten předchozí, na nějž navazuje?
Radoslav Škapa: Zaměřením na digitalizaci. Když už víme, jak data sbírat, tak je potřeba vyřešit otázku, jak je účelně využívat, speciálně k cirkularitě. Dále je třeba určit, jaká data o výrobcích a součástkách sbírat a jak je sbírat. Podstatné je, aby s daty byly schopny pracovat i dodavatelské firmy a generovat z těchto dat další hodnotu ve vztahu k cirkularitě.
Alena Klapalová: Jinými slovy je třeba vytvořit ISO normy, které by platily možná i globálně pro všechny, co by se chtěli věnovat technologiím v cirkulárních modelech, a možná i zvláštní normy pro jednotlivá odvětví.
Významnou součástí projektu je vytvoření digitálního tržiště komponent. Můžete přiblížit, oč jde?
Alena Klapalová: Ano, jeden z partnerů navrhl vytvořit digitální tržiště, aby součástky, které jsou opravitelné a znovu využitelné, nekončily na smetišti, jak se často kvůli nedobře nastaveným obchodním tokům děje. Přitom zbytečně, jen kvůli tomu, že se nesetkává nabídka s poptávkou.
Michal Krčál: Zároveň by digitalizace měla umožnit větší škálovatelnost. Našemu tureckému partnerovi se například vrací množství zakoupených ledniček, ať už kvůli poruchovosti nebo proto, že si zákazníci koupi rozmyslí. Firmě se tyto ledničky hromadí ve skladu, aniž by věděla, která je rozbitá a která je jen vrácená. Mají to sice zapsáno někde na papíře, ale ta dokumentace se ztrácí a ani nemají dostatek personálu, aby ty vrácené ledničky zvládali odbavovat rychleji, než jim přibývají další. A tak, aby se jim nekupily, je raději vyhazují. Čili ta digitální platforma značně zefektivní rozhodování, jak naložit s takto navráceným zbožím – jestli z něj zachránit alespoň nějaké díly nebo jestli jej lze vrátit do prodeje jako použité, protože je třeba jen škrábnuté.
Jaká je přesně vaše role v projektu, myslím teď vaše osobně?
Michal Krčál: Já jsem původním zaměřením podnikový informatik, takový napůl ekonom – napůl ajťák, čili pomáhám s překlady byznysových zadání pro ajťáky. Pokud byste pustil ryzí ajťáky k lidem z byznysu, tak by to nemuselo dopadnou úplně dobře, jelikož těm byznysovým procesům většinou nerozumí.
Radoslav Škapa: Mimochodem, na fakultě máme studijní program Podniková informatika, do kterého projekt jako je tento přesně patří.
Alena Klapalová: A samozřejmě ten obchodní model má i řadu ekonomických částí. Jak vypočítat cenu nabízených součástek, jak vypočítat hodnotu času, který díky dané platformě ušetříme, a tak podobně. Takže i v tom je vklad naší fakulty.
Radoslav Škapa: My se navíc cirkularitě věnujeme už patnáct let, takže nejenže dokážeme překlopit požadavky manažerů z byznysu, ale hodnotíme i to, jak taková platforma může v reálu fungovat v cirkulárním systému.
Zmínili jste snad i trochu v nadsázce, že některým partnerům trvalo dva roky, než pochopili, v čem smysl projektu spočívá. Co na něm pro ně bylo nejméně uchopitelné?
Radoslav Škapa: Výzva byla sjednotit terminologii a pohledy na věc. V projektu jsou zaangažováni lidé z různých oborů – technici, designéři, lidé společensko-vědního zaměření… Návrh projektu je psán trošku abstraktně, takže bylo složitější shodnout se mezi všemi na tom, co je třeba konkrétněji v daný moment dělat. Navíc se pohybujeme v prostředí, které je velmi dynamické, takže co platilo před pár lety, je už dnes jinak, a proto musíme být schopni ve spolupráci s našimi partnery reagovat na proměny trhu a nové trendy. Nemluvě o tom, když se u jednoho z těch partnerů změnila vlastnická struktura, což s sebou neslo nejen personální změnu na vysokých manažerských postech, ale ovlivnilo i firemní kulturu…
Alena Klapalová: Mě v této souvislosti napadá ještě jeden náš vklad, a to komunikovat směrem ke konečným spotřebitelům, co je to vůbec cirkulární ekonomika, jak se jí účastnit a co by byli ochotni podstoupit a co už ne. Sdílet automobily je dnes už celkem běžné, ale pronajímat si pračku, na to ještě nejsme připraveni, a nejen v Česku…
Což se dostáváme k už zmíněné servitizaci, kdy dnes platíme paušální poplatky za používání softwaru či služeb typu Spotify nebo Netflix. Chápu, že někomu, kdo využije auto jednou do měsíce, se vyplatí nekupovat si vlastní, ale nevím, jestli budou lidi ochotní pronajímat si třeba právě pračku, byť i u nás se začínají objevovat veřejné prádelny…
Michal Krčál: Podle mě už ve spoustě podniků tuto problematiku pochopili. Tím problémem je změna z tzv. capexu na opex neboli z kapitálových nákladů, kdy něco koupíte a pak to složitě odepisujete, k tomu, že za to platíte pravidelně každý měsíc. I přechod do cloudu znamená, že nemusíte ve firmě složitě vypočítávat na kolik vás vyjde investice do serveru, licence a tak dále. Takhle stačí každý měsíc kalkulovat s jednou částkou, která vám chodí pravidelně. V podnicích se tímto zabývají lidi, kteří na to mají vzdělání, ale člověk s průměrnou finanční gramotností o tom příliš povědomí nemá. Takže když se někoho na ulici zeptáte, na kolik ho vyjde měsíčně praní, tak neví. V momentě, kdy by vám chodila každý měsíc částka, tak jste schopen si to regulovat. Ale je otázka, zda je na to spotřebitel připraven, byť by to pro něj mělo být teoreticky výhodnější.
Cirkulární ekonomika coby součást udržitelného rozvoje zní ušlechtile, její kritici však argumentují, že vlastně až tak cirkulární není…
Michal Krčál: Dám vám příklad. Kdybyste v sedmdesátých letech navštívil Nizozemsko, tak byste se prodíral silničními zácpami a neviděl tam ani jedno kolo. Oni ale pochopili, že takový způsob fungování není udržitelný a rozhodli se veřejnou dopravu změnit. Sice jim trvalo dvacet let, než uvažování lidí změnili, ale dnes tam jezdí na kole skoro každý.
Což se dostáváme k tomu, že projekt má i sociální rozměr…
Michal Krčál: V podstatě k marketingu…
Alena Klapalová: …a vzdělávání, protože je potřeba taky vzdělávat a trénovat uživatele v těch podnicích.
Jak velká je zodpovědnost vést takový projekt? Nakolik vás překvapilo, že jste ho získali?
Alena Klapalová: Šance, že ho získáme, byly padesát na padesát, ale pro část členů konsorcia je to už třetí navazující projekt. U prvního jsme sice ještě nebyli, ale do druhého jsme naskočili a myslím, že je dost úspěšný, a tento je logickým pokračováním. Měli jsme tedy více než poloviční šanci , že ho získáme. Věříme, že jako vždy všechno zvládneme (úsměv).
| |