Události února 1948 a jejich následky popsal pro Magazín M asistent Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Tomáš Dvořák.
Co přesně se v únoru roku 1948 stalo?
25. února 1948 vyvrcholila téměř dvoutýdenní vládní krize, ve které se střetla komunistická strana s většinou zbylé části politického spektra tehdejšího Československa o další fungování ve vládě. Komunistům, kteří se na konfrontaci systematicky připravovali, se podařilo zmobilizovat ulici a ovládnout, případně paralyzovat rozhodující mocenské složky. Došlo přitom k rozsáhlému zneužití veřejných pozic, které komunisté politicky kontrolovali. Oproti tomu „demokraté“ zcela nerealisticky vsadili na kabinetní řešení v rámci ústavy a spolehli se na ústavní roli prezidenta Edvarda Beneše. Výsledkem střetu byla rekonstrukce vlády zcela podle představ tehdejšího předsedy KSČ a premiéra Klementa Gottwalda a faktické převzetí neomezené moci komunisty.
Poválečné směřování Československa se ale rýsovalo už od roku 1945.
Ano, šlo mimo jiné o výsledek omezování a destrukce demokratických zvyklostí a mechanismů, ke kterému docházelo silně již od roku 1945 a na kterém se všechny tehdejší politické síly do značné míry shodovaly a podílely. Převrat, který komunisté nazvali „Vítězným únorem“, tak neznamenal bezprostřední konec (pseudo)demokracie a pro řadu společenských, ale i politických procesů, neznamenalo datum 25. února vlastně žádný významný mezník. Únor nicméně určitě znamenal konec politických a občanských svobod, protože již během krize začala otevřená perzekuce odpůrců komunismu a politické čistky, stejně jako příprava následných masových represí, kterými KSČ zajišťovala své mocenské postavení. Ačkoliv bylo komunistickými vykladači vynaloženo mnoho úsilí vykreslit únorovou rekonstrukci vlády jako ústavně konformní řešení politické situace, vzhledem k flagrantním nezákonnostem, které celou krizi provázely, a ke konečnému počtu odvolaných ministrů, lze bez výhrad mluvit o neústavním státním převratu.
Únorový puč měl vliv na řadu významných osobností, mezi které patří i první rektor MU Karel Engliš. Jak moc zlomový moment to pro takové osobnosti byl?
Řada osobností včetně příslušníků akademické sféry neuměla v dané chvíli odhadnout, jaká bude nová realita a do jaké míry se nový režim historicky znemožní. Karel Engliš si vzhledem ke své dosavadní kariéře nemohl dělat iluze o své vlastní budoucnosti. Jeho odstoupení ze svého tehdejšího postu rektora Univerzity Karlovy bylo do značné míry ojedinělým gestem, které kontrastuje s vyčkávací strategií řady jiných osobností. Engliš se tak na rozdíl od mnoha jiných, včetně řady nekomunistických politiků nepodílel na legitimizaci nových pořádků. Řada prokomunistických příslušníků inteligence včetně některých významných akademiků podepsala již 24. či 25. února výzvu Kupředu, zpátky ni krok podporující převrat. Patřil k nim například další hodnostář spjatý s brněnskou i pražskou univerzitou, lingvista Bohuslav Havránek, v roce 1945 děkan brněnské a od roku 1948 děkan pražské filozofické fakulty.
Změna personálního obsazení na rektorských a děkanských postech ale jinak nepatřila z hlediska poúnorových politických čistek k akutním problémům. V návaznosti na prvorepublikovou tradici tehdejší hodnostáři nesrůstali s funkcemi na dlouhá léta a „nevládli“ fakultám a univerzitám způsobem, jaký známe dnes. Svým institucím sloužili a reprezentovali je zpravidla po dva akademické roky a poté se vraceli ke své akademické a vědecké práci. Prakticky všem tehdejším děkanům a rektorům tak mandát končil v polovině roku 1948. Poté již komunisté do čela škol instalovali své členy a věrné stoupence, kteří ve funkcích setrvali zpravidla delší časové období a podíleli se často i na následných čistkách v řadách studentů i vyučujících. To byl i případ dalších lingvistů, brněnského rektora Františka Trávníčka (1948–1959) i pražského Jana Mukařovského (1948–1954). Oba spojoval kromě oboru také poválečný vstup do KSČ a schopnost přizpůsobit se vědeckým trendům a omezením přicházejícím ze Sovětského Svazu. Komunistická perzekuce se obecně více zaměřovala na představitele humanitních oborů. Příkladem dlouhodobě pronásledovaného akademika z řad poválečných hodnostářů byl například poslední předúnorový děkan brněnské právnické fakulty Vladimír Kubeš, který strávil roky v komunistických táborech a věznicích.