Mimo jiné se mluvilo o dlouhodobé neschopnosti českých politiků dovést zemi k potřebným reformám, ale také o Lisabonské smlouvě a o tom, jakými změnami postkomunistické země – tedy východní Německo a Česko – zatím prošly a projít by ještě měly. Hovořilo se však také o Slovensku. Hostem byl totiž také bývalý premiér Slovenska Mikuláš Dzurinda, který po konferenci debatoval i se studenty v atriu fakulty.
Jak hodnotíte cestu, kterou Slovenská a také Česká republika urazily od sametové revoluce?
Myslím, že ta cesta je úžasná, a to i přesto, že se najdou lidé, kteří všechno zrelativizují a budou současný stav porovnávat se svými nerealistickými očekáváními. Nedávno jsem četl jednu zajímavou zprávu a nahlas se rozesmál, když jsem se dočetl, že ještě před dvaceti lety si mohl voňavku pořídit jen komunistický funkcionář, který se dostal k tuzexovým poukázkám. A podívejte se dnes. Zdá se vám, že by voňavka byla výrobkem pro horních deset tisíc? A tak bych mohl pokračovat na bázi každodenních lidských potřeb. To, co žijeme dnes, je v pozitivním slova smyslu absolutně nesrovnatelné s bezútěšností, ve které jsme žili za socialismu. Cesta to tedy byla a je neobyčejně smysluplná. Velmi jsme se socioekonomicky vzchopili a otevřely se nám hranice. To všechno mě opravňuje říct, že 17. listopad 1989 by měl v našich srdcích zůstat jako jeden z nejsvětlejších milníků dějin.
Nešetříte optimismem. Zmínil jste ale převážně materiální stránku věci, kde se nepochybně dosáhlo pokroku. Vy jste tu na Česko-německém dni ale mluvil hlavně o hodnotách a morálce. Co se podle vás odehrálo v této rovině?
Tady se mi zdá, že je manko největší. Jak jsme spěchali za auty a jachtami, tak jsme o to méně spěli k tomu, abychom efektivně nakládali se svobodnou vůlí. Stejně jako dříve anebo možná dokonce více ve svobodném světě podléháme mámivým tónům diktátorů, kteří se nám vemlouvají do pozornosti sladkým hlasem, slibují nám světlejší zítřky bez námahy, bez práce a bez úsilí jen proto, aby získali moc. Ještě stále máme silnou tendenci věřit populistům. Tady jsme určitě hodně dlužní a je to chyba i nás politiků, kteří jsme pochopili příležitost po sametové revoluci hlavně jako výzvu dobíhat svět ekonomicky.
Nemůžu říct, že bych se s tím zcela ztotožňoval. Nemůžeme od klubu, do kterého chceme patřit, očekávat jen benefity a nemít na mysli prospěch celku. Je tu zájem, abychom byli konkurenceschopní vůči takovým státům, jako je Rusko, USA, ale už také třeba Číně nebo Indie. Čelíme také bezpečnostním výzvám. Když se stal teroristický útok na obchodní centrum v New Yorku, tak jsme jako Evropská unie nedokázali tři měsíce zaujmout jasné stanovisko. Takové jednání oslabuje naši reputaci. Když podnikaly USA akce v Iráku, tak jsme byli rozdělení způsobem, kterému nikdo ve světě nerozuměl. Jedni akci podporovali, druzí protestovali, další váhali. Jistě cítíte, že toto nevzbuzuje respekt a rozhodně neposiluje postavení Evropské unie v globalizujícím se světě. Případ Lisabonské smlouvy osobně považuju za příběh, který je potřeba podpořit. Nemůžeme o všem donekonečna rozhodovat konsenzem.
Stál byste tedy ještě o hlubší integraci, která by mohl vést k něčemu, co by se dalo nazvat federací? Nebo by se mělo zpomalit?
To slovo zpomalit se mi líbí. Teď stojíme na rozcestí a můžeme pozorovat spoustu nedůvěry a podezření, které je nutné vyjasnit. Potřebujeme také současnou úroveň spolupráce spíše prohlubovat než rozšiřovat a vytvořit dostatečný časový prostor i na to, abychom v klidu začali mluvit o jakési cílové podobě Evropské unie. Nebojím se například společné armády Evropské unie a skoro bych řekl, že se nebojím ani společné zahraniční politiky Evropské unie. Bojím se ale třeba sešněrování daňových systémů. Neměli bychom mít strach vedle prohlubující se spolupráce ponechat i nástroje jisté vnitřní konkurence mezi námi.