Vědci zkoumají prehistorii brněnských kin

Filmová kultura má už své zasloužené místo v dějinách. První kamenná kina totiž vznikala už před více než sto lety a coby jeden z nejvýznamnějších kulturních prostorů dvacátého století ovlivnila svou podobou už celou řadu generací. Jakou roli hrála filmová kultura v každodenním životě brněnských diváků v první polovině minulého století, se teď snaží zjistit projekt Filmové Brno, připravovaný týmem z Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty MU.

„Ptáme se, co znamenal film v životě diváků, kteří žili v konkrétní městské čtvrti, sociální či věkové skupině a historické době. Takové otázky nás nutí rekonstruovat cesty a místa, jejichž prostřednictvím se k divákům dostávaly filmy, a způsoby, jak je mohli zakoušet,“ popisuje pozadí jeden z členů řešitelského týmu Petr Szczepanik.

Jedním z výstupů probíhajícího výzkumu bude nyní již částečně funkční databáze dostupná na webové adrese http://www.phil.muni.cz/filmovebrno/. Ta má rekonstruovat proměny sítě kin, oběh filmů v brněnských biografech a místní filmovou reklamu a nabídnout tak časem kompletní obraz brněnské filmové infrastruktury. „Především ale poprvé umožní sledovat, jaké distribuční tituly se dostávaly k divákům v jednotlivých čtvrtích, kde, kdy a na jak dlouho byly do kin nasazovány, jestli se vracely do oběhu a jak byly prezentovány v místním tisku,“ vysvětluje Szczepanik. To vše jsou totiž informace, které dosud neměli badatelé k dispozici a které není možné získat jinak, než dlouhodobým výzkumem pramenů a pátráním v archivech a mezi pamětníky „Přitom právě tyto zdroje nám mohou pomoci vysvětlit, co to znamenalo chodit do kina před rokem 1945. Všechno ostatní jsou více či méně kvalifikované, ale empiricky nepodložené dohady,“ dodává Szczepanik.
V současné době databáze ve své provizorní podobě zachycuje inzerované programy kin z let 1918 až 1925. „V letech 2010 a 2011, která nám ještě zbývají na dokončení projektu, nás čeká doplnění programů do roku 1945 a identifikace inzerovaných titulů, což mnohdy vyžaduje téměř detektivní a filologickou práci,“ líčí Szczepanik. Databáze také obsahuje řadu obrazových příloh – především inzerátů a článků z denního tisku. Ty mají v budoucnu doplnit dobové fotografie a plakáty a v plánu je také propojení údajů s interaktivní mapou brněnských kin.

Druhou částí projektu Filmové Brno budou rozhovory s pamětníky. „Chceme jich uskutečnit přibližně 120, a oslovujeme proto nyní prostřednictvím klubů seniorů a výzvami v médiích všechny návštěvníky kin narozené před rokem 1932,“ popisuje vedoucí projektu Pavel Skopal. Vzpomínky mají pro badatele význam zejména v oblasti diváckých preferencí a návyků. V tomto směru vyvracejí podle Skopala například určitý stereotyp o chování návštěvníků kin za protektorátu. „Statistické údaje ukazují, že na sklonku války zaznamenala česká kina jedno z vrcholných období popularity. Jenže představa o masivní pasivní rezistenci a odporu k německým filmům je mylná: k nejpopulárnějším hvězdám patřili i u českých diváků herci z německých a rakouských revuálních filmů a komedií,“ nabízí příklad Skopal.

Hledají se pamětníci a sběratelé
Výzkumníci z projektu Filmové Brno pátrají po pamětnících, kteří se narodili před rokem 1932 a často před rokem 1945 chodili do kina. Stejně tak mají zájem o zaměstnance brněnských kin před rokem 1970, kteří by se podělili o veškeré vzpomínky na provoz a programování kin před tímto datem. Kromě toho badatele zajímají jakékoli materiály o brněnských kinech – zejména soukromé sbírky propagačních materiálů nebo jakékoli fotografie zachycující kina do roku 1970. Kontaktovat je lze telefonicky na ústavu filmu a audiovizuální kultury: tel. 549 491 583 nebo 549 497 437.

Provozovatelé kin jako kulturní mediátoři
V předválečné době byl provozovatel kina daleko důležitější osobou kulturního života, než je tomu dnes. „Můžeme si ho představit jako jakéhosi kulturního mediátora, který divákům v místním kině zprostředkovával produkty globálního filmového průmyslu,“ vysvětluje Szczepanik. Nebyl jen obchodníkem, který dával filmům prostor, ale také člověkem, který tyto umělecké produkty různými způsoby rámoval. „Zaměstnával třeba kapelu složenou z místních učitelů či sokolů, která vytvářela hudební doprovod k němému filmu, tiskl plakáty a inzeráty, v nichž vypichoval ty rysy filmu, které on považoval za nejatraktivnější, a především sestavoval program, který podle jeho názoru odpovídal vkusu místního publika, jež znal jako nikdo jiný,“ vyjmenovává Szczepanik.

Jak vypadalo typické předválečné kino
Podle řešitelů projektu na tuto otázku není jednoduché odpovědět, protože existovaly velké rozdíly mezi premiérovými a reprízovými, respektive městskými a předměstskými kiny. V premiérovém kině mohl lístek stát více než 10 korun, hrálo se několikrát denně celý týden a němý film doprovázel malý orchestr. V předměstském biografu pak lístek stál třeba jen 3 koruny, promítalo se dvakrát v neděli a k filmu zadarmo hrál na klavír člen místního Sokola. Jinak vypadala i nabídka. Premiérové kino hrálo výhradně novinky, na periferii se mohl objevit i několik let starý titul. „Například C. a k. polní maršálek z roku 1930 s Vlastou Burianem v hlavní roli slavnostně promítala předměstská kina ještě kolem roku 1933, kdy s velkým zpožděním přecházela na zvuk,“ uvádí Szczepanik.