Dalibor Jenne má za sebou čtyři roky v Pekingu, kde působil jako ekonomický diplomat. Momentálně působí třetím rokem v Bruselu na Stálé delegaci České republiky při NATO. Je absolventem fakulty sociálních studií, kde se věnoval mezinárodním vztahům a bezpečnostním studiím.
Čím vás sraz absolventů Masarykovy univerzity v Bruselu přilákal?
Chtěl jsem se osobně potkat s profesory, kteří mě na Masarykově univerzitě učili. A také jsem se chtěl vidět s kamarády a spolužáky, což se mi také splnilo. Je to super, že Masarykova univerzita sraz pro absolventy v Bruselu pořádá. Pro mě osobně je to malý svátek se na chvilku spojit s univerzitou. Rád na svá studia vzpomínám a díky společnému setkání jsem měl možnost se zase cítit jako student. Zvlášť když jsme na úvod začali přednáškou.
Pracujete na Stálé delegaci České republiky při NATO. Co konkrétně je náplní vaší práce?
Jsem kmenovým zaměstnancem ministerstva zahraničí a naše práce je hlavně o tom prosazovat v rámci Severoatlantické aliance české pozice a české zájmy. Snažíme se ovlivnit směřování aliance takovým směrem, jak si to představuje Česko. Zároveň se snažíme bojovat za to, aby v rámci mezinárodního sekretariátu aliance působilo více Čechů.
Co se týče mé práce, já konkrétně pracuji na politickém úseku. Kromě toho, že se účastníme jednání různých výborů a máme na starosti konkrétní agendy, vytváříme také podklady pro velvyslance a děláme mu podporu, aby mohl do detailu porozumět jednotlivým agendám. Podílíme se také na přípravě podkladů pro ministra, případně pro prezidenta, kteří se účastní ministeriád a summitů NATO.
Zmínil jste, že také usilujete o to, aby v rámci mezinárodního sekretariátu NATO působilo více Čechů. Jakým způsobem?
Spolupracujeme s ústředím ministerstva zahraničí a jsme v kontaktu také s univerzitami. Máme národní program stáží pojmenovaný po legendě české diplomacie Martinovi Povejšilovi. Tato stáž, během níž účastníci pobírají plat, cílí na studenty v magisterském stupni studia vysokých škol a čerstvé absolventy. Existují ale také stáže v rámci mezinárodního sekretariátu NATO s názvem NATO Internship Programme otevřené všem spojeneckým zemím aliance. A pro čerstvé absolventy vysokých škol a mladé lidi se zájmem o vstupní pracovní pozice v NATO existuje NATO Young Professionals Programme. Kromě toho budeme také v úterý 22. října v Praze pořádat workshop, na který přijedou vedoucí představitelé NATO zodpovědní za oblast lidských zdrojů a nábor zaměstnanců. Hlavním cílem společného setkání bude představit možnosti pracovních příležitostí, programů a stáží, které NATO nabízí, a vysvětlit, jak probíhají výběrová řízení.
Jak jste se k práci u NATO dostal přímo vy?
Byla to docela dlouhá cesta a do NATO jsem se dostal díky práci pro ministerstvo zahraničí, kam jsem vstoupil skrz diplomatickou akademii. Po studiích jsem to ale neměl úplně přímočaré. Nejdřív jsem dva roky pracoval pro jednu firmu, která dělá servis a studijní balíčky pro zahraniční studenty – bavila mě totiž práce se zahraničními studenty. Už na MUNI jsem byl zapojený do mezinárodního studentského klubu. Taky jsem pracoval pro Krajský úřad Jihomoravského kraje na oddělení vnějších vztahů a protokolu.
Pak mě ale začala čím dál víc lákat kariéra diplomata, a tak jsem se přihlásil na diplomatickou akademii a měl jsem velkou radost, že mě přijali. Bylo to náročné výběrové řízení, i když dřív to bývalo ještě náročnější. V 90. letech se tam hlásilo mnohem více zájemců a konkurence byla větší. To souviselo s tím, že se tehdy republika jen pomalu otevírala světu a byla to skvělá příležitost, jak se mohli mladí lidé dostat do zahraničí. Po vstupu do Evropské unie příležitostí pro práci v zahraničí samozřejmě přibylo.
Jak vypadalo studium na diplomatické akademii?
Byl to takový návrat do studentských let. Měli jsme přednášky expertů a přednášeli nám různí lidé, například politický geograf Romancov, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Drábová, experti České národní banky, velvyslanci i ředitelé odborů ministerstva zahraničních věcí. Člověk si tam prohloubil znalosti a zároveň se dozvěděl víc o tom, co dělají jednotlivé odbory ministerstva, takže jsem pak měl lepší představu, co bych chtěl dělat a kam směřovat. A součástí toho celého byl i kurz přežití, který pořádá Armáda ČR ve Vyškově. Má připravit na krizové situace v obtížnějších zemích. Byl to velmi náročný a intenzivní týden. Člověk se ale otestoval a zjistil, co všechno dokáže zvládnout při spánkové deprivaci a jak se dokáže vyrovnat se stresovými situacemi. Po dokončení akademie jsem pracoval na odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Poté jsem vyjel na čtyřletou misi do Pekingu.
Jaké byly čtyři roky v Pekingu?
V Číně jsem nebyl poprvé, už jako student MUNI jsem tam byl rok na výměnném pobytu. Tehdy jsem tam měl intenzivní kurz čínštiny a od té doby se jazyk pořád učím. Udělal jsem si i certifikát, což mi pak pomohlo získat práci na ministerstvu. Byl jsem pak rád, že jsem se mohl do Číny vrátit – jen je škoda, že jsem tam nakonec působil po celou dobu pandemie. Bylo to náročné období, protože Čína měla velmi přísná pravidla a snažila se držet politiku nulového kovidu ještě i v létě 2022, kdy už celá Evropa i většina světa přísná opatření zrušila.
Ale naštěstí jsem zažil i období před začátkem pandemie, kdy tam jezdila jedna česká delegace byznysmenů a politiků za druhou. Byla to opravdu zajímavá práce. Působil jsem jako ekonomický diplomat a mým úkolem bylo dělat podporu českým firmám na čínském trhu, mezi ty významné patřila například i Škoda Auto. Dělal jsem také podporu exportérům a sledoval jsem ekonomickou situaci v Číně, o níž jsme podávali zprávy do Prahy.
Jako diplomat jsem měl možnost cestovat po zemi, poznávat ji a potkávat se se zástupci firem i zástupci místních vlád. A bylo to velmi zajímavé. Čína je úplně jiná země, člověk vykročil ze své evropské bubliny. Po čtyřech letech v Pekingu jsem pak dostal možnost vyjet do Bruselu.
Liší se práce na ambasádě ve srovnání s působením u české delegace při NATO?
Oproti práci na ambasádě je to specifické v tom, že sídlíme v jedné budově, která je na okraji Bruselu kousek od letiště. Je to docela daleko od bubliny Evropské unie, kterou si většina lidí představí pod Bruselem. Ale Brusel není jen sídlo Evropské unie, ale i NATO.
V budově pracují jak zaměstnanci mezinárodního sekretariátu NATO, tak diplomaté delegací členských států. Naším úkolem je pochopit, jaké jsou pozice ostatních spojenců, a podávat o tom zpravodajství do Prahy. Zároveň vůči spojeneckým státům i mezinárodnímu sekretariátu NATO aktivně prezentujeme to, co by z pohledu Česka měla být správná alianční politika.
Co vás na vaší současné práci nejvíce baví?
Že řešíme aktuální a důležité politické otázky – zejména po invazi Ruska na Ukrajinu. Jak to na Ukrajině dopadne, je otázka, která zásadně ovlivní bezpečnost Česka na další dekády. A jsem rád, že můžu být součástí diskusí v alianci právě v této době a svým drobným dílem pomáhat ovlivňovat pozici aliance i vůči tomu, co se děje na Ukrajině.
Ruská invaze Severoatlantickou alianci obrovsky proměnila a nakopla. To, co se stalo na Ukrajině, změnilo bezpečnostní prostředí v Evropě. I státy jako Finsko a Švédsko, které měly desítky – a v případě Švédska dokonce stovky let – dlouhou tradici neutrality, se začaly cítit tak ohrožené, že se rozhodly vstoupit do bezpečnostního paktu. A člověk může být osobně při tom a ovlivňovat, jaká bude budoucnost. To mě teď naplňuje nejvíc.
Vaše práce obnáší hodně stěhování. Je to pro vás a vaši rodinu náročné?
Ano, je to náročné, člověk se hodně stěhuje a neví, kde bude za pár let žít. U zaměstnanců ministerstva se předpokládá, že stráví dva roky na ústředí v Praze, čtyři roky na ambasádě, pak zase dva roky v Praze a pak zase na další čtyřleté misi. Je to náročné nejenom pro partnery, ale i pro děti, které si ve škole zvyknou na nějaký kolektiv a pak ho musí změnit. Trpí tím samozřejmě i rodinné a kamarádské vztahy. Ale v Bruselu se nám žije skvěle. Sice je tady náročnější počasí a prší tady snad co dva dny, takže je to asi jako žít v Londýně, ale pro rodiny s dětmi je to dobré místo se spoustou hřišť i velkým výběrem kroužků. Panuje zde přátelská atmosféra a celkově je to velmi multikulturní město plné lidí z celého světa a jako cizinci se mi nikdy nestalo, že by mi někdo dával najevo, že sem nepatřím. Navíc do Česka to má člověk oproti Číně relativně blízko, takže se domů podívám i čtyřikrát za rok, což se dá při práci diplomata považovat za luxus. Takže já už posledních pár let jezdím na dovolenou do Česka (smích).
