Dilemma game vznikla před osmi lety na univerzitě v Rotterdamu. Teď se díky spolupráci lidí z několika českých vysokých škol, která začala loni v rámci centrálního rozvojového projektu Prevence neetického jednání na akademické půdě a podpora kompetencí v péči o oběti, podařilo původní verzi hry, zaměřenou na řešení eticky náročných situací, kterým čelí vědci, akademici i doktorandi, přeložit do češtiny.
„Témata akademické integrity je důležité otevírat a pracovat s nimi třeba i touto zajímavou formou. Důležitý základ pro obudsmanskou práci je také v tom vzdělávat univerzitní obec v tématech, která máme v gesci. Někteří vědci či doktorandi například stále nemají povědomí o tom, jak se chovat například v oblasti publikační etiky,“ připomněla ochránkyně práv Masarykovy univerzity Eva Janovičová v úvodu setkání, na němž se začátkem října seznámili s Dilemma game zástupci českých univerzit.
Setkání připravil Odbor pro kvalitu MU a jeho účastníci si mohli českou variantu hry vyzkoušet a naučili se ji používat. „Chtěli bychom na univerzitách vytvořit síť lektorů, kteří například učí předměty týkající se akademického psaní nebo oborové etiky, nebo mohou hru na dilemata využívat při školeních akademiků a dalších pracovníků škol,“ uvedla manažerka pro kvalitu z MU Irena Kozmanová, která má projekt na starosti.
Přestože je rotterdamská hra už od covidové pandemie dostupná online, rozhodly se autorky české verze kromě překladu také pro návrat k její karetní formě. „Chtěly jsme zachovat interakci živých lidí a lektora, protože je podle nás velmi důležitá,“ přiblížila důvod Kozmanová, která se na přípravě české varianty Dilemma game podílela s Radkou Římanovou a Annou Řezníčkovou z Univerzity Karlovy.
Jak byste se zachovali vy?
A jak se tedy „hrají karty“ na téma akademické integrity? Už z názvu aktivity plyne, že účastníci hry musí řešit dilema spojené s nějakou situací, která může nastat v životě studujících, vědců a vědkyň, vyučujících nebo akademického managementu.
Účastníci hry se rozdělí do skupin ideálně po čtyřech, každý hráč obdrží čtyři karty s písmeny A, B, C a D a každá skupina pak dostane čtyři dilemata a zápisový arch. V každém kole je jeden ze skupiny referentem, ten přečte či převypráví jednu z řešených situací a také možné reakce na ni. Každý v týmu pak tajně vybere svou odpověď, tedy příslušné písmeno na kartě.
První odkrývá svůj názor referent a také jej zdůvodní. Potom odhalí svůj výběr všichni ostatní a začíná diskuse o jednotlivých řešeních dilematu. V opakovaném hlasování pak může kdokoliv změnit názor. Když zúčastněné týmy projdou všechna přidělená témata, přichází ještě společná debata.
A jak může vypadat takové dilema ve hře či v životě? „Před měsícem jsem byla na skleničce s jedním kolegou. Velmi dobře jsme si popovídali o oblasti našeho výzkumu a já jsem se podělila o některé své nápady. Nyní jsem začala studovat literaturu k tématu a zjistila jsem, že tentýž kolega využil mých myšlenek a napsal na toto téma článek. Když ho s tím konfrontuji, tvrdí, že mé nápady neukradl, ale že vznikly na základě našeho společného brainstormingu. Co udělám?“
Hra nabízí čtyři možná řešení. A: Pohrozím, že pokud kolega svůj článek nestáhne, předám záležitost vedoucí katedry. B: Obrátím se na univerzitní poradkyni pro integritu a budu se řídit jejími radami. C: Řeknu kolegovi, že situaci přijmu, pokud mě uvede jako druhou autorku. D: Uznám, že jsem byla příliš pomalá, a zařeknu se, že už nikdy nebudu mluvit o věcech, které jsem ještě nepublikovala. Při říjnovém testování Dilemma game volili účastníci všechny čtyři možnosti, někteří sice názor po debatě změnili, ale úplná shoda nenastala – a to ani není účelem hry.
„Do rozhodování se promítá řada věcí. Lidé volí různé strategie v přístupu k danému problému, mají jiné perspektivy pohledu, jiné osobní znalosti a zkušenosti a především, na žádnou situaci ve hře či v životě se nedají přesně aplikovat konkrétní předpisy,“ vysvětlila Kozmanová s tím, že některá řešení jsou z hlediska akademické etiky a integrity samozřejmě nevhodná. Právě tady je podle ní důležitý kontaktní způsob hry, kde je možná zpětná vazba a diskuse. I autoři originální hry totiž přiznávají, že její online varianta často paradoxně posiluje volbu nežádoucích řešení a postojů.
Ani moderovaná verze ale neznamená, že existuje jediná správná odpověď. Lektor spíš ukazuje na to, jaké další strategie v přístupu k řešení mohou existovat, z jakých dalších úhlů je možné předložený problém posoudit, on i účastníci mohou přidat osobní zkušenost a mohou také přidat nápady na zlepšení systému či doporučit konkrétní předpisy, které se dají v podobné situaci využít.
Kozmanová pak zdůrazňuje, že přidaná hodnota gamifikace je právě v tom, že člověk zažije aha-efekt toho, jak odlišně mohou lidé stejnou situaci nazírat. „Zjistí ale i to, jak často stačí jen deset minut, aby skupina začala stejnou situaci vnímat ze zcela jiného úhlu. Když mají účastníci ve fiktivní situaci například napsat recenzi na článek blízkého známého, jako první se zpravidla starají o kvalitu vědy – bude ten článek s mou recenzí, nebo bez ní nejlepší možný? Po chvíli objeví perspektivu sociálních vztahů – co když je to či ono řešení naruší? A nakonec skončí u etiky – vždyť je přece porušena anonymita recenzního řízení, a ta má asi nějaký smysl. Do toho je lektor vyzve, aby si představili třeba tutéž situaci za deset let – nebude mít někdo z nekorektního postupu problémy, až třeba bude kandidovat na politickou funkci? To vše se odehrává v chráněném prostředí hry, takže se nikdo konkrétní nemusí cítit v defenzivní pozici, protože se mu vyčítá neetický postup.“
Obsah si může každý přizpůsobit
Ještě před říjnovým setkáním testovaly autorky hru s akademiky na MU. „Sešel se nám nakonec pestrý mix účastníků, což ve hře velmi dobře funguje. Zastoupení měly akademičky, které učí etické předměty, doktorandka, projektový manažer i vedoucí rektorátních odborů. Řešení dilemat totiž není jen záležitostí publikační etiky, i projektoví manažeři mohou narazit na problematiku pochybného zacházení s autorstvím v projektech a vedoucí odborů zase často rozhodují ve složitých a nejednoznačných záležitostech,“ uvedla Kozmanová s tím, že Dilemma game tak může být užitečná pro každého.
Aktuálně je k dispozici 75 dilema stejně jako v nizozemském originálu. Jsou zaměřená na akademickou integritu v užším pojetí a věnují se tak především otázkám originality, publikačních zásad, připisování zásluh či autorství a klíčovou roli v nich hrají hierarchické vztahy. „Z oblasti sociálního bezpečí je tam snad jen jedna úloha, ale protože víme, že je po této oblasti v českém prostředí poptávka, chtěli bychom vytvořit novou sadu dilemat, která by i toto téma zohledňovala. Rádi bychom také více zohlednili humanitní obory, specifika různých typů škol (například uměleckých) a zapracovali aktuální výzvy jako je umělá inteligence nebo politické a ekonomické souvislosti akademické činnosti. Cílem je i to, aby dilemata odrážela specifika českého prostředí, které je v mnohém velmi odlišné od nizozemského,“ dodala Kozmanová.
Když si lektor metodu hraní a způsob tvorby otázek osvojí, může ji zároveň dle potřeb naplnit vlastním obsahem, například soustředit se na úzce zaměřené oborové etiky.