„Je to předmět určený pro první ročníky. A už deset let mám jeho první přednášku v pondělí v devět hodin ráno a je mi tedy ctí být pro naprostou většinu studujících prvním učitelem, kterého na univerzitě potkají. Snažím se je proto nezahrnout hned na začátku odbornostmi, ale uvítat je na Masarykově univerzitě, na přírodovědecké fakultě i v Brně,“ říká s nadšením botanička Barbora Chattová, která působí na Ústavu botaniky a zoologie.
Učit začala ještě jako doktorandka, a to před 15 lety. Za tu dobu přišla na řadu věcí, které ve svém přístupu k výuce změnila. „Největší školou pro mě bylo, že se mi narodilo dítě. Tehdy jsem pochopila, že jediný správný přístup je lidskost a empatie. Je třeba si neustále uvědomovat, že studující jsou taky lidé a můžou mít třeba ‚den blbec‘. Možná, že něco nevědí jen proto, že zrovna řeší něco závažného v osobním životě,“ vysvětluje.
„Je to skoro magická chvíle, kdy člověk přijde do přednáškové místnosti poprvé a tam je úplné ticho. Studující mlčky čekají, co bude, a já pak pozoruji, jak to z nich pomalu opadá, když vidí, že jsem taky člověk a mluvím s nimi v rámci možností jako rovný s rovným a že za mnou můžou o přestávce přijít a zeptat se na cokoliv.“ A jak dodává, je hezké sledovat, jak jsou lidé s postupem semestru na přednáškách a ve cvičeních otevřenější, baví se mezi sebou a navazují přátelství, která mohou být i na celý život. Studující za ní často chodí i během semestru také s dotazy, které nesouvisejí s výukou. „Když vím a můžu, tak jim ráda pomůžu. Těší mě, že s nimi mám nadstandardní vztahy, a je pro mě důležité, že mi důvěřují,“ doplňuje Chattová, držitelka Ceny rektora MU.
Výrazné dopady měl podle pedagožky na mladé lidi také covid. Studující se neustále mění, ale nejvýraznější to bylo právě u těch, kteří přišli na univerzitu po covidové pandemii. „Bojí se zeptat. Dřív neměli mladí lidé problém zvednout ruku v průběhu velké přednášky a říct, že něčemu nerozumí, ale teď raději stojí frontu o přestávce, aby mohli položit dotaz soukromě. Přitom by jejich otázka mohla obohatit i kolegy,“ poznamenává s povzdechem botanička.
Pandemie také pozměnila její praktickou výuku ve cvičeních. Řada studujících totiž měla na střední škole online výuku třeba i laboratorních cvičení, a tak jim mohou dělat potíže základní věci jako mikroskopování či příprava vzorků. „Přistupuji k tomu tak, že já jsem tady od toho, abych jim vše ukázala a co nejjednodušeji vysvětlila. To je moje práce a od doby, kdy jsem si uvědomila, že je dobré nic nepředpokládat o znalostech a dovednostech a říkat věci co nejjednodušeji, tak se moje výuka celkově zlepšila.“
Hodně dá na zpětnou vazbu od studentů, která je však v naprosté většině podle Barbory Chattové až nekriticky pozitivní. „Proto, když se objeví nějaké připomínky či kritika, snažím se to reflektovat,“ říká s tím, že si velmi váží nadstandardních vztahů, které má se studujícími, a především svými diplomanty. „Bojím se, že o toto jednou přijdu, že už budu generačně mimo a nebudu si se svými studenty povídat jako s kamarády, třeba i o osobních věcech. Bojím se, že si jednou přestaneme rozumět. Občas už se mi taková situace stane, třeba když zaslechnu nějaký netradiční výraz, který běžně používají. Naposled mě takto zaskočilo sloveso tryhardit,“ dodává se smíchem vynikající pedagožka.