Vážené paní děkanky, vážení páni děkani,
vážené paní senátorky, vážení páni senátoři,
vážené členky a členové akademické obce, kolegyně a kolegové,
milé studentky a studenti Masarykovy univerzity,
vzácní hosté,
opět po roce se potkáváme na tomto významném pietním místě, abychom si společně připomněli jeden z milníků našich moderních dějin, 17. listopad 1939, ale též památku všech obětí nacistické zvůle z řad akademické obce naší univerzity; a dále také všech obětí mezi českými vlastenci a odbojáři, kteří nejen v těchto místech trpěli a umírali.
Připomeňme si, že tímto místem od počátku roku 1940 do roku 1945 prošlo na 35 tisíc lidí. Pro většinu z nich představovalo zastávku na cestě do koncentračního tábora, do jiných nacistických věznic nebo na jiná popraviště. Část z nich završilo své životy krutou smrtí právě tady – odhaduje se, že šlo přibližně o 800 lidí.
Pietní shromáždění akademické obce Masarykovy univerzity v současné podobě pořádáme na tomto místě od listopadu 2019. Při vzpomínkových setkáních v uplynulých letech jsem zde mluvil o řadě lidských příběhů: hovořil jsem mezi jinými o posledním předválečném děkanovi naší lékařské fakulty profesoru Janu Florianovi; mluvil jsem o profesoru Vladimíru Grohovi; mluvil jsem o profesoru Janu Uhrovi; hovořil jsem o profesoru Josefu Tvrdém; mluvil jsem o odbojářské rodině Lančíkových z Přerova, ze které zde zahynulo pět jejich členů, včetně 17leté Evy Lančíkové; vyprávěl jsem o Oldřichu Pechalovi, veliteli paraskupiny Zinc – kterému, mimochodem, právě letos v říjnu byla na Pražském hradě udělena Medaile Za hrdinství v boji, jehož příběh a příběh jeho rodiny má rysy velké antické tragédie, kdy vedle mnoha lidí životem zaplatila i jeho 7týdenní neteř.
V uplynulých letech jsem se mimo konkrétní lidské příběhy zmiňoval také o hrůzných, děsuplných výjevech a mimořádném lidském utrpení, které je neoddělitelně spjato s pohnutou historií tohoto místa.
Zkusme se proto dnes v této souvislosti společně zamyslet nad smyslem odporu proti zlu a nad hlubším významem toho, co nazýváme odbojem.
A dovolte, abych se zde obrátil k myšlenkám významného akademika, překladatele a filozofa profesora Václava Černého, jehož život je také spjat s Masarykovou univerzitou a který se též osobně účastnil odboje:
„Jistě že bylo lze už tehdy očekávat od osvědčených mudráků námitku, že svoboda, jakožto taková, je prázdný pojem. Na což lze odpovědět, že tomu tak vždycky je na svobodě, ale ne v otroctví. Kdo za daných okolností nacistického panství nebyl schopen cítit takzvaně "prázdný" pojem svobody jako realitu konkrétně nejplnější, prostě jako nezbytný živel lidskosti, ten přece neměl v odboji co dělat, neboť v podstatě svobody nepotřeboval.
A nenarodil se vůbec, aby kdy pochopil, co to je: byl to v nejlepším případě použivatel svobody, nikdy nemohl být jejím spolutvůrcem. Svoboda je skutečností "prázdnou" přesně tak jako vzduch, jejž dýcháme: je vskutku prázdný všeho obsahu; a přec je tato "prázdnota" životní podmínkou a nutností. (…)
Ideologické definiční floskule o svobodě, určené ve skutečnosti k tomu zašantročit ji a zničit, jsou mi od té chvíle blbé a odporné. A přece jsem při všech těch trudných myšlenkách zůstával odboji věrný a stále přesvědčen, že odboj zůstává největší mravní skutečností národa od roku 1918. (…) Němci i Češi sami žasli nad tím neslýchaným fenoménem odboje narůstajícího jako houba z půdy právě pokropené krví, skupin do několika měsíců obnovených na troskách skupin rozdupaných, organizací vybujelých proti rozumu na místech, kde likvidace došla až na kořen věci. Bylo to bláznivé a protivilo se to vší pravděpodobnosti a výpočtům, podle nichž tentokrát, poprvé, podruhé, potřetí český odboj měl být zaručeně a definitivně potřen. Nevyčerpatelnost této odbojové vůle nacisty rozběsňovala a skličovala. Pro náladu a smýšlení české měla hodnotu nesmírně tonickou. (…)
Největší úspěchy měly v odboji jeho složky platící za průvodní: složka zpravodajsko-špionážní a složka duchovní a kulturní. (…) Zpravodajské služby našeho odboje vyrovnaly se hodnotou několika vítězným bitvám na válečných polích. Jeho výsledky se máme právo pyšnit mezi národy.
Bylo jich mnoho ponížených a zdeptaných, ale jen jediný mezi všemi Hitlerova náměstka, třetího muže Reichu, jenž mu přišel vyhrožovat vyhlazením do jeho vlastního domova, zabil za ta slova, sotva pronesená. (…)
Přišlo mi nakonec přemýšlet i o účasti jednotlivých složek národa na odboji. Cítil jsem hluboké štěstí ze skutečnosti jeho národní všeobecnosti. Dělník vedle umělce, sedlák i vědec, úředník vedle vojáka, nebylo třídy ani stavu, aby nedodaly odboji svůj kontingent dobrovolníků… Byly však dvě, nikoliv třídy, nýbrž vrstvy, které se přihlásily šmahem, drtivým procentem svého počtu, takže se staly mimovolně vlastními nositeli odbojové myšlenky: vojáci staré armády a inteligence. (…) Rok 1939 je viděl nastoupit na frontu odboje v číselném poměru vzhledem k jejich počtu takovém, že to nemá obdobu v žádném národním odboji jiném. A že se s nimi ani u nás nemůže rovnat nikdo, žádná vrstva či třída jiná. (…)
Je tu ostatně svědek nad svědky, Karl Hermann Frank. Bylo to v roce 1942, odboj nedávno rozbitý vzplanul novou směnou a K. H. Frank prohlásil českému národu do očí: Podněcuje vás vaše inteligence, hlavní viník!
A přišel rok 1945 a K. H. Frank odpovídá před soudem na otázku, koho pokládal v odboji za nejnebezpečnější složku: organizaci českých důstojníků. Frankově nenávisti k Čechům se sluší věřit.
A taková je pravda o českém odboji.“
-----
Tolik úvahy profesora Václava Černého.
A dovolte mi ještě několik osobních myšlenek, které ve mně toto místo evokuje. Má-li člověk alespoň základní povědomí o jeho historii a příbězích, které se mezi těmito zdmi odehrály, musí se nutně ptát, jaké poselství nesou a čím vším k nám přes propast času promlouvají.
Především myslím, že toto místo mimořádně intenzivně upomíná na to, že v životě společnosti i v životě člověka existují období či okamžiky, kdy je vše najednou jakoby silně osvětleno a rázem je velmi ostře vidět, kde kdo stojí. Dále toto místo velmi naléhavě připomíná, že cesta do totalitního pekla je dlážděna lží. Že lež otvírá cestu zlu. A že zlo, kterému je ponecháno volné pole, pak téměř vždy směřuje k nějaké formě násilí a utrpení.
Toto místo dále varuje, že je třeba se vždy mít na pozoru před osobami a před silami, které vystupují fanaticky a militantně. A které si často – zcela absurdně – ve své bezbřehé netoleranci či přímo nenávisti pro sebe nárokují absolutní toleranci a absolutní podřízenost. Toto místo varuje, abychom se měli na pozoru před lidmi, kteří chtějí kontrolovat slova a myšlení. Protože autoritářské a totalitní tendence vždy nejprve útočí na jazyk a na myšlenky, které chtějí kontrolovat, spoutat a ovládnout – a začnou takto postupně podrývat a ničit samotnou podstatu lidské svobody a s tím bytostné základy smysluplného lidského života.
V knize Deuteronomium se píše:
Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.
Myslím, že hlasy všech obětí a hrdinů tohoto místa zní podobně…možná nějak takto: „Chtěli jsme žít život. Žít život ve svobodě. A jste to Vy, kdo jej teď můžete žít za nás.“
...a to je velký závazek a velký úkol. Pro nás všechny.
Děkuji Vám.
