Templáři se na českém území dlouho neohřáli

Příběhů o osudech rytířských duchovních řádů jsou zejména v posledních letech doslova plná knihkupectví. A o tom, že existoval nějaký řád templářských rytířů, ví snad každý. Většinou však jen díky záhadologickým spekulacím spojeným s tajemnými rituály, ztraceným věděním Východu a křesťanskými artefakty.

Tematikou rytířských řádů se ale zabývá také seriózní vědecké bádání, které většinu z těchto spekulací vyvrací. „Rytíři byli zpravidla jen drsní bojovníci nebo správci statků, žádná duchovní elita,“ říká historik Libor Jan z Historického ústavu Filozofické fakulty MU k tomu, že by rytíři měli být strážci nějaké tajné nauky.

Libor Jan v dubnu spolupořádal mezinárodní konferenci Rytířské duchovní řády ve střední Evropě. Šlo podle něj o vůbec první vědecké setkání tohoto typu v České republice. Bádání spojené s rytířskými řády totiž není ve střední Evropě tolik rozvinuté jako u západních sousedů. „Pro českou historiografii tyto řády nikdy nepředstavovaly příliš významné téma. Přitom ale nelze říci, že by majetky johanitů nebo řádu německých rytířů byly v Čechách a na Moravě zanedbatelné. Pod české převorství johanitů dokonce spadalo vedle Čech a Moravy také území Slezska a Rakouska,“ vysvětluje historik Jan. Postavení rytířských řádů bylo o to zajímavější, že jejich členové byli vždy významně napojeni na domácí šlechtické rody, a tedy i na královský dvůr.

Neslavný konec templářů
Oblíbení templáři ale na českém území mezi významné rytířské duchovní řády nikdy nepatřili, přišli sem o desítky let později než ostatní řády a nedlouho nato byli rozpuštěni. „Vlastnili jen menší komendy – tedy řádové domy – v Praze a v Uhříněvsi, na Moravě pak v Jamolicích a v Čejkovicích. Na konci 13. století také získali rozsáhlé, ale nepříliš osídlené území na Valašsku. To se však nedá třeba s johanity vůbec srovnávat,“ říká Jan.

Už tak mocní johanité si navíc ještě přilepšili, když došlo k legendami opředenému zrušení templářského řádu. Na začátku 14. století byl totiž řád ve Francii obviněn z kacířství, jeho majetek byl zabaven a rytíři zatýkáni, nebo dokonce popravováni. Zřejmě i díky tomu začal být řád spojován s nejrůznějšími záhadami. „Byli obviněni z kacířských činů, například z modloslužby, uctívání vousaté hlavy a zřejmě ani jejich zvláštní rituály, kterým už ke konci 13. století asi nikdo nerozuměl, nepůsobily dobře,“ soudí Jan. Vzápětí ale dodává, že kromě těchto podezření a zvláštností nebylo nikdy přesvědčivě doloženo, že by templáři byli spojeni s tajnými naukami či artefakty a poklady.
„Jsou to nicméně velmi hluboko zakořeněné spekulace, které začaly už v období humanismu a přes baroko se dostaly až do romantismu a teď do současnosti, kdy nastala velká obliba různých tajných spiknutí. Nejsou to jen templáři, ale také zednáři, rosenkruciáni nebo ilumináti,“ popisuje historik.

Co se s templáři stalo?
O dalších osudech templářů v Čechách a na Moravě se mnoho neví. Zřejmě je nepotkal tak drsný osud jako jejich spolubratry ve Francii, z nichž bylo několik desítek upáleno, další zemřeli na útrapy mučení či skončili život bídně ve vězení. „Pravděpodobně se ocitli na okraji společnosti, z některých se mohli stát loupežníci, jiní dožili v klášterech. Nelze ani vyloučit, že v jednotlivých případech přešli k jiným rytířským řádům,“ myslí si Jan. Jejich majetek každopádně podle papežského rozhodnutí přecházel na johanity.

Než se tak stalo, ale trvalo řadu let. „Obvykle se jejich statků totiž zmocnili králové nebo místní zemská knížata a odmítali je vydat pod záminkou buď skutečných, nebo smyšlených dluhů, ať už templářů či johanitů,“ uvádí Jan. Pro bývalá templářská sídla to zpravidla znamenalo, že zůstávala neudržovaná, a než se dostala k právoplatným správcům, skončila zruinovaná.

Po templářích ale ani další rytířské řády nečekala nijak příznivá budoucnost. I když formálně nezanikly, postupně se přežíval jejich způsob boje. Řádu německých rytířů definitivně zlomil vaz přechod jeho čelných představitelů k luteránství v 16. století. Johanité začali s nástupem husitství na českém území také slábnout. V jiných částech Evropy ale zůstávali aktivní až do konce 18. století a ve Středozemním moři bojovali nadále s muslimy. Dodnes existují coby maltézský řád pyšnící se oficiálním názvem Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě.