Je pro vás Körberova cena významný milník?
Spousta lidí to jako významný milník vnímá. Já to emocionálně nijak neprožívám. Nevím, jestli je to má hloupost nebo mi to ještě nedošlo. Každopádně v Evropě je to po Nobelově ceně jedna z nejprestižnějších cen a lidé to vědí, takže mi takové ocenění určitě pomůže k získávání grantů a třeba i prestižnějšího místa.
Už víte, co s těmi penězi uděláte?
Moje laboratoř z nich může žít asi rok. Chtěl bych je ale použít na trochu riskantnější projekty, které by grantové agentury běžně neschválily, nebo by minimálně váhaly s jejich finanční podporou. Každopádně peníze musí jít na vědu, to je podmínka. Ve ferrari tedy jezdit nezačnu (směje se).
Jak člověk přijde v dnešní době, kdy už je celá řada základních věcí objevená, na takhle zásadní princip? Bylo vaším cílem na něco takového přijít?
Přijít na to, čím se řídí rostlinný vývoj, byla určitě naše hlavní otázka, ale jak je tomu asi vždycky, pracovali jsme jen na jednom z dílčích aspektů: snažili jsme se odhalit, jak jsou rostliny schopné přeložit vjemy z vnějšku do vývojové odpovědi. Tedy třeba jak se z nedostatku světla udělá zpráva, že má rostlina povyrůst nějakým směrem. Postupně jsme přišli na to, že jedna ze signálních látek, která se jmenuje auxin, je pro všechny vývojové odpovědi naprosto zásadní tím, že je svým hromaděním v určitých částech rostliny přímo spouští.
Takže jak vysoká rostlina bude, kolik bude mít listů a květů, jak se bude větvit její kořen – to všechno určuje auxin?
Ano. Funguje jako univerzální spouštěč změny vývojového programu. Akumuluje se třeba v buňce, která má předprogramované, že umí vytvořit květ. Nahromadění auxinu je pro ni takovým rozkazem, že má jít do toho.
Co udělal takový objev s vědeckým světem?
Desetkrát víc lidí začalo najednou zkoumat auxin a přineslo nám to tisíce citací odborných prací. Spousta velkých skupin, které před tím s auxinem nedělaly, protože nedávalo smysl, že by něco tak jednoduchého mohlo mít vliv zároveň na tolik různých věcí, s ním najednou pracuje. A aplikovaný výzkum začal pracovat na ovlivňování růstu a vývoje rostlin pomocí auxinu.
O auxinu ale vědci vědí už dlouho. Jak si vysvětlujete, že se na to přišlo až teď?
Po technologické stránce prostě dozrála doba, ať už jde o možnosti sekvenování genomu rostlin, pokroky v mikroskopii nebo možnosti molekulárně-geneticky modifikovat rostliny a dívat se, co se třeba stane, když auxin uměle přesměrujeme.
Takže to nevysvětlujete tím, že jste byli prostě chytří?
No ona ta doba dozrála nejenom pro nás, ale pro všechny (směje se). Takže to bude částečně i dílem toho, že asi nejsme úplně hloupí.
Jaký je to pocit přijít na něco tak zásadního?
Není to tak, že by se člověk probudil a věděl, že teď na to přišel, a měl pocit vlastní nadřazenosti. Ono se to spíš postupně po střípcích skládá dohromady a rýsuje se model, který dává smysl. Ale pocit je to jistě příjemný. Nicméně stejně jako asi většina vědců svou práci nedělám pro nějaké pocty a uznání, ale prostě proto, že jsem zvědavý, jak věci fungují. Takže cena a rozhovory s novináři, to jsou spíš vedlejší záležitosti.
Co se takovým objevem otevírá po stránce praktického využití?
V podstatě libovolná možnost ovlivnění architektury rostliny. Vhodným směrováním auxinu můžete třeba na suchých půdách rostlinám prodloužit kořeny, na půdách chudých na živiny kořeny zase více rozvětvit. Nebo zabránit tomu, aby mezi sebou rostliny na polích soutěžily a prosazovaly se jedna na úkor druhé. Jen odbourání této konkrétní odpovědi rostliny, tedy konkurenčního boje, by podle některých odhadů mohlo zvýšit výnosy v zemědělství až o 30 procent. V Evropě se toho ale nejspíš nedočkáme, protože stále narážíme na celou řadu politických problémů.
Jak se stavíte ke geneticky modifikovaným organismům?
Jako hloupému biologovi mi není moc jasná celá ta panika veřejnosti, jejíž konzervativnější část považuje transgenní rostliny za dílo ďáblovo a ti ostatní minimálně za něco, od čeho by měli dát ruce pryč. Často přitom nevědí, o co vlastně jde.
Vy nemáte ani stín pochybnosti?
Stín pochybnosti můžete mít vždycky a u všeho. Musíte si ale uvědomit, že v podstatě všechny kulturní plodiny, na základě kterých můžeme existovat jako lidská civilizace, jsou mutanti vyprodukovaní za posledních 30 tisíc let. A nikdo si nestěžuje, že pšenice je několikanásobný mutant – výsledek náhodné genetické modifikace. Jaký je tedy rozdíl, když se nyní věc udělá cíleněji a neponechá náhodě. Zdá se mi to jako rozumnější a čistší řešení: Porozumět lépe přirozeným mechanismům a této znalosti využít pro cílené, jemné manipulace, které třeba umožní snížit používání pesticidů a herbicidů. Ve srovnání s plošným stříkáním polí kdečím je to míň než malé zlo.
Nebojíte se zneužití?
Samozřejmě že každý objev a vynález se dá zneužít. Přinejmenším k tomu, aby bohatí byli ještě bohatší na úkor jiných. Ale kdybychom si všichni sedli, dali ruce do klína a řekli, že nebudeme nic dělat, protože by se to dalo zneužít, tak bychom pořád ještě někde v jeskyni vytloukali morek z kostí.
Působíte už více než deset let v zahraničí. Neláká vás to zpátky do Česka?
Věda je a vždycky byla mezinárodní záležitost, a když ji chcete dělat co nejlíp, tak nemůžete řešit žádné hranice. Ve svém vlastním dvacetičlenném týmu v Belgii mám snad čtrnáct různých národností. Samozřejmě že z osobního hlediska je to problematické, mám v Česku rodiče, sourozence a přátele. Cítím se také s touto zemí kulturně svázán – německým vtipům rozumím méně a belgické pivo mi nechutná vůbec. Ale člověk musí něco obětovat.
V zahraničí máte podmínky, jaké byste v Česku nedostal?
V podstatě jsem původně z Masarykovy univerzity vyjel na 10měsíční stáž. Chtěl jsem vědět, jak to funguje jinde. V každém dalším momentě kariéry, kdy jsem se rozhodoval kam teď a opravdu jsem se chtěl vrátit domů, byla ovšem nabídka ze zahraničí nesrovnatelně lepší. Nejdřív v Německu, kde jsem jako téměř nýmand dostal milion a půl eur na to, abych pět let vedl vlastní výzkumnou skupinu. České pivo a slovanský půvab dívek proti 1,5 milionu eur na vlastní výzkum. To byla volba, před kterou jsem stál (směje se). A po těch pěti letech mi zase nabídli jak v Německu, tak v Belgii vedení celého departmentu.
Nicméně stále se i za vědou domů vracíte.
Snažím se české vědě co nejvíce pomáhat a myslím si, že v současnosti jsem jí víc platný v zahraničí, než kdybych se vrátil. Každý rok sem jezdím na přednášky, snažím se spolupracovat s různými vědeckými týmy a nabízet českým vědcům stáže.
Dovedete si představit nabídku, která by vás přilákala zpět do Česka?
Rád bych dělal dál to, co dělám. Pokud by podmínky byly aspoň srovnatelné, tak bych se určitě vrátil. Uvidíme, co udělají s brněnskou vědou evropské strukturální fondy a aktivity typu CEITEC. Za rok nebo za dva si o tom můžeme zase promluvit.