O těchto a dalších tématech diskutovali evropští akademici v polovině října na fakultě sociálních studií. Mezi nimi i Petr Kupka a Tomáš Šmíd z Centra pro bezpečnostní a strategická studia Masarykovy univerzity, kteří se zabývají organizovaným zločinem právě na českém území.
Další rozšiřování Schengenu o Bulharsko a Rumunsko, plánované na rok 2011, skutečně podle Šmída skrývá určité hrozby. „Již etablované kriminální skupiny v přistoupivších zemích budou mít mnohem snazší modus operandi po celé Evropě. V Česku to není tak vážné, ale takové Německo už teď čelí významnému tlaku postsovětských kriminálních syndikátů na svou ekonomiku. Dlouhodobé problémy s organizovaným zločinem mají i Itálie, Španělsko nebo jižní Francie,“ uvádí Šmíd.
Velký problém vidí akademici ve skutečnosti, že se bezpečnostní hrozby spojené s organizovaným zločinem v zájmu zahraničněpolitických vztahů někdy odsouvají do pozadí. „Evropské elity tuto problematiku zdůrazňují pouze účelově. Naopak v situacích, kdy mají prioritu jiné zájmy, se na organizovaný zločin „zapomíná“. Dobrým příkladem je úsilí o začlenění velmi problematické Albánie a Kosova do Evropské unie,“ podotýká Kupka.
Organizovaný zločin v Česku
I když má řada evropských zemí daleko vážnější problémy s organizovaným zločinem než Česko, ani jemu se zdaleka nevyhýbá. Vědci upozorňují na zdejší otevřenou korupční síť a daňový systém vhodný pro praní špinavých peněz. České luhy a háje jsou ale prý atraktivní i z daleko prostších důvodů. „I když to může znít jako klišé, podstatnou roli hraje také image Česka jako příjemné a relativně bohaté země s dobrým pivem, krásnými ženami a sympatickými lázeňskými městy,“ říká Kupka. I když není česká zločinecká scéna na rozdíl od jiných velkých evropských zemí charakteristická velkými obchody s nelegálními drogami nebo s „bílým masem“, je to místo příhodné pro investice nelegálních zisků např. do nemovitostí či ekonomických subjektů.
Šmíd potvrzuje, že česká společnost je skutečně daleko více než často medializovanou násilnou činností ohrožená hospodářskou kriminalitou či zneužíváním veřejných financí a pravomocí veřejného činitele v korupčních sítích. Nemusí přitom jít o na první pohled viditelné aktivity různých národnostních skupin z Balkánu, bývalého Sovětského svazu nebo Vietnamu, o kterých se tak často mluví. „Z hlediska vyššího typu kriminality jsou velice silné čistě české „podnikatelské“ skupiny, které se pohybují na obou stranách spektra legality,“ vysvětluje Šmíd.
Vědci v tomto kontextu upozorňují například na přehnaně medializovanou kauzu údajného vůdce postsovětské organizované kriminální skupiny Andranika Soghojana. Policejní zdroje a po nich i média ho označili za „vora v zakoně“ – jakéhosi významného koordinátora, který má za úkol mírnit spory mezi jednotlivými zločineckými organizacemi. V souvislosti s nájemnou vraždou arménského podnikatele byl za velké mediální pozornosti postaven před soud. „Přisuzovat Soghojanovi status vysoké kriminální autority je přitom velmi problematické a v kontextu mezinárodního postsovětského zločinu snad i směšné. I pokud je Soghojan více než řadovým gangsterem, žádným ‚capo di tutti capi‘ postsovětského zločinu není,“ vysvětluje Šmíd a doplňuje, že více než na podobné mediální bubliny související spíše s okrajovou násilnou činností organizovaného zločinu je potřeba se v českém prostředí soustředit na boj s hospodářskou kriminalitou.
