Humorné depeše i vojenské dokumenty
„11. září světové diplomacie,“ takovým označením reagoval italský ministr Franco Frattini na zveřejnění statisíců diplomatických depeší Spojených států na stránkách Wikileaks. Šlo o únik, kterým se organizace Wikileaks loni v listopadu zřejmě nejvíce zapsala do světového povědomí. Stalo se ale vlastně tak mnoho? „Jako mnoho přirovnání i toto pokulhává. Na druhou stranu konkrétně tento únik informací může mít za následek i řadu obětí na životech. Byla například uveřejněna jména řady osob spolupracujících s USA v zemích a režimech, kde je to spojeno s riziky,“ uvádí Petr Suchý, vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií MU.
Právě kvůli – podle některých názorů – neuváženému výběru zveřejňovaných informací vyvolávají Wikileaks největší rozpory. „Byly mimo jiné uveřejněné dokumenty, které podléhaly utajení, měly charakter, u něhož je to naprosto běžné nejen ve Spojených státech. Proto měly být uveřejněny až po odtajnění. V USA se navíc na rozdíl od mnoha jiných států většina těchto dokumentů po uplynutí jisté doby zpřístupňuje,“ argumentuje Suchý.
Wikileaks ale nejsou, jak by se i z mediálního poprasku mohlo zdát, jen místem, kde byly zveřejněny kontroverzní diplomatické depeše. V minulosti organizace mimo jiné uveřejnila tajné vojenské dokumenty o válce v Iráku, ze kterých vyplývalo, že americké velitelství vědělo o mučení zajatých Iráčanů či o popravování bez soudů. Velký rozruch vzbudilo také zveřejnění dvou utajovaných videí americké armády ze série kontroverzních útoků v Bagdádu, při nichž bylo zabito několik lidí, včetně dvou zaměstnanců zpravodajské agentury Reuters. Také proto získala Wikileaks za svoje aktivity řadu novinářských cen, včetně Amnesty International UK Media Award.
Nástroj nové žurnalistiky
I z těchto důvodů se o Wikileaks často mluví jako o novém nástroji moderní investigativní žurnalistiky, který může přinést velké změny do fungování médií. „Úniky citlivých informací prostřednictvím takzvaných whistleblowers hrály v uplynulých dekádách vždycky důležitou roli. Rozdíl je tentokrát v tom, že zdrojové materiály jsou dostupné všem případným individuálním zájemcům,“ popisuje princip, který je na mediálním poli nový, Jakub Macek z katedry mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií MU.
Výhodou je tedy to, že nejde o žádné neveřejné zdroje, které by novináři úzkostlivě střežili, a drželi tím pádem pomyslné klíče od dveří k pravdě, kterou by už jen zprostředkovávali. Teď se každý sám může na Wikileaks přesvědčit, jak zdroj vypadá. Jakub Macek nicméně dodává, že tím klíčovým zprostředkovatelem a tvůrcem kauzy stejně zůstávají a zřejmě ještě zůstanou velká masová média. „V tomto ohledu tedy k žádné velké změně nedochází,“ doplňuje.
Blíže ke konci svobodného internetu?
I když organizace Wikileaks sama o sobě nemusí představovat nic tolik převratného, jak by se na první pohled mohlo zdát, v jednom aspektu se přece jen může stát zlomovou. Otevírá totiž opět debatu o budoucnosti internetu, který se zrodil coby svobodný prostor, nad nímž nemají vlády příliš velkou kontrolu. Aktivity jako Wikileaks, které svým rozporuplným dopadem stojí podle průzkumů veřejného mínění na hraně společenské akceptovatelnosti, mohou podle odborníků přispívat k tomu, že se internet začne v uvedeném smyslu uzavírat.
„Před patnácti lety tou hrozbou byla pornografie, později terorismus a porušování autorských práv. Pokud bude nalezeno a veřejně politicky obhájeno opravdu dostatečně velké ohrožení, svobodě internetu skutečně může být zatnut tipec,“ myslí si Macek. To, jak západní státy v rovině regulace odpovědí na aktivity typu Wikileaks, je podle něj jen otázkou času. „Příklad čínského internetu ukazuje, že i tak zdánlivě svobodný prostor, jakým internet je, je možné relativně efektivně podvázat,“ dodává.