Sama o sobě říká, že není úplně typickým příkladem pedagoga, který řeší, jak ve výuce přistupovat ke studentovi s nějakým druhem postižení. Radka Horáková, odborná asistentka na Katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty MU, má totiž neslyšící rodiče, takže se díky své osobní zkušenosti a rodinnému zázemí dokáže vžít do pocitů obou stran.
V čem je přístup k neslyšícímu jiný a s čím musí pedagog počítat? V první řadě s tím, že student přichází na hodiny s tlumočníkem znakového jazyka. Učitel s ním tak komunikuje přes prostředníka a většinou si na to musí chvíli zvykat. „Zpočátku se často se stává, že se učitel obrací na tlumočníka, se slovy, řekněte studentovi, že... V takovém případě se ho tlumočník snaží přimět, aby udržoval oční kontakt se studentem,“ přibližuje Horáková.
V případě, že má posluchač dojem, že se bez tlumočníka obejde, chodí do školy i bez něj. Problém nastává, když přecení svoje síly. „Třeba když má vyučující plnovous nebo se hodně otáčí a není možné odezírání ze rtů,“ dává příklad Horáková. Učitel problém většinou řeší písemnou komunikací, jenže to studentovi často vůbec nepomůže. „Někteří studenti se sluchovým postižením mají problém s porozuměním čtenému textu, samotnou percepcí i vyjadřováním v českém jazyce. Dělají například chyby v gramatice. Na pedagoga to může působit odrazujícím dojmem. Řekne si, že když daný člověk nezvládá češtinu, nemůže ani studovat.“
Učitel na Masarykově univerzitě si může o tlumočníka přes středisko Teiresiás požádat i sám. Někdy však jeho přání nemusí být vyslyšeno. Ani univerzita přes svou průkopnickou pověst nemá tlumočníků dostatek. Někdy na hodinu přijde jen zapisovatel, který na notebook přepisuje to, co učitel říká, a student jej přitom může sledovat.
Jinou kapitolou je vztah spolužáků ke kolegům s postižením. Jedněm na jejich přítomnosti nepřijde nic divného, a pokud potřebují pomoct, ochotně se zapojí. Dalším může vadit například přítomnost tlumočníka, který občas musí do výuky vstoupit, když potřebuje něco zopakovat. „Mám ale i zkušenost, že někdo tlumočníka v hodině vítá. Když si student nestihne něco zapsat, dostane se k chybějícím informacím přes něj,“ říká s úsměvem Horáková.
Kdo si řekne, že všechny potíže v komunikaci studentů se specifickými nároky a učiteli se řeší přímo ve výuce, ten se plete. Možným potížím lze předcházet. Učitel vždy dopředu ví, že bude mít na hodině studenta s postižením a podle toho by se měl zařídit. V ideálním případě by například tlumočníkovi měl dopředu poslat materiály na přípravu. Zvlášť v případě, když zařadí videoukázky nebo použije jiné na tlumočení náročné pomůcky.
To se ovšem někdy pořád ještě neděje. „Vyučující buď nejsou ochotni materiály poskytovat, nebo se dokonce bojí, že je tlumočník předá někomu jiného. Jemu ovšem něco takového etický kodex důrazně zakazuje,“ upozorňuje Radka Horáková. Ačkoliv vítá všechny snahy o zlepšení servisu postiženým studentům včetně těch technologických, poukazuje na to, že se ještě zdaleka nepodařilo vyřešit potíže v rovině mezilidské komunikace: „Pořád je třeba pracovat na osvětě pedagogů, ale i samotných studentů se sluchovým postižením v oblasti poskytování tlumočnických služeb a snažit se o propojení světa slyšících a neslyšících.“
