Málo interakce a diskusí
„Když jsem se ocitl na fakultě sociálních studií, nejvíc mě překvapily zavřené dveře – učitelů i úředníků. Chodím po chodbách, světla jsou zhasnutá a zdá se, že za všemi těmi dveřmi nikdo není. Čekal bych víc otevřenosti a interakce, výměnu poznatků o práci,“ myslí si Američan Henry Loeser, který je lektorem na katedře mediálních studií a žurnalistiky.
Na málo interakce v českém akademickém prostředí si stěžuje i Ind Nagavalli Kiran. „Existuje jen málo způsobů, jak se dozvídat, co dělají ostatní vědci. S kolegy příliš netušíme, na čem se zde kromě našeho vlastního oboru vlastně pracuje,“ říká molekulární biolog.
Na nevelkou interaktivnost, ale tentokrát ve výuce poukazuje Bulhar Georgi Burlakov, který vyučuje na Masarykově univerzitě o ekonomii. „Jako učitel se potýkám s tím, že se studenti bojí mluvit, protože mají pocit, že by to, co řeknou, mohlo být hloupé. Jsem vždycky vděčný za zahraniční studenty z jižních zemí, třeba z Portugalska, kteří řeknou cokoliv, co jim přijde na mysl. Čeští studenti to nejdřív potřebují v lavici probrat se spolužáky a až pak to případně řeknou nahlas,“ vysvětluje Burlakov.
Kanaďan Don Sparling, bývalý vedoucí Centra zahraničních studií MU, vidí problém v systému českého školství. „Zdá se mi, že učitelé na základních a středních školách příliš nepodporují studenty, aby měli vlastní názor a kladli otázky. Často vzbuzují ve studentech pocit, že na všechno existuje jen jedna jasná odpověď a že nikdo není zvědavý na jejich šílené nápady,“ myslí si Sparling.
Komunikační problém je podle švýcarského historika Adriana von Arburga z filozofické fakulty i v nedostatku jazykových dovedností. „I když se říká, že s novými generacemi se přístup k jazykům mění, mám pocit, že Češi tuto oblast pořád podceňují. Je potřeba, aby k sobě všichni byli daleko kritičtější,“ říká historik.
Posedlost akademickými tituly
Všichni diskutující se vesměs shodují, že české univerzitní prostředí svazuje jistá rigidita. Příznakem toho je podle některých i přístup k používání akademických titulů. „Je to zřejmě ještě dědictví Rakouska-Uherska. Tituly se často používají v situacích, kde to nemá vůbec žádnou relevanci a je to i jedna z dalších bariér mezi učiteli a studenty, která může udržovat až nezdravý odstup,“ myslí si von Arburg a Nagavalli Kiran ho doplňuje: „Když někdo řekne u oběda ,Dobrou chuť, pane docente,‘ nechápavě kroutím hlavou.“
Brno láká vědecké kapacity
Přes všechnu kritiku ale akademici původem ze zahraničí velmi chválí cestu, kterou se Brno jako univerzitní město v posledních letech vydává. „Češi se pořád bojí odlivu vědců na západ, to všechno už se ale rychle mění. To my, co jsme přišli na diskusi, jsme vlastně takovým odlivem mozků z našich zemí. A přišli jsme do Česka. O Brnu jsem vůbec nic nevěděl, ale hledal jsem téma na doktorskou práci a našel ho zde. Nikde jinde na světě se to nedělalo,“ říká Kiran a doplňuje, že sám v devadesátých letech zažíval zrod indické obdoby Silicon Valley. „V Brně teď vidím to samé,“ dodává.
Henry Loeser také vyzdvihuje brněnský potenciál, který stále více vyplouvá na povrch. „Je tu obrovská populace skvělých studentů a svět to začíná objevovat. Strategie zdejších institucí to navíc podporuje. Včas si uvědomili, že budoucnost Čechů není v tom, že jsou levnější pracovní sílou než Němci. Budoucnost je v investicích do technologií a univerzit, které umožní se Západem rovnocenně soutěžit.“