Kanadské univerzity patří v rámci destinací pro zahraniční studijní pobyty k těm méně vyhledávaným, přesto nabízejí českým studentům řadu zajímavých možností. Několik z nich, kteří jich využili nebo využívají, jsme požádali o stručný komentář a porovnání s českým vysokoškolským systémem.

Petr Kafka, čtvrtý ročník doktorandského programu na katedře politologie University of Toronto (na MU studoval kombinaci anglistika-filozofie)
 Je samozřejmě těžké srovnávat dva vzdělávací systémy, či dvě univerzity, aniž by se člověk dopustil zavádějících zobecňování. Můžete být zapsáni na věhlasnou univerzitu, ale katedra, na které budete studovat, za nic nestojí. Takže první věc, kterou bych každému doporučil, je pečlivě si nastudovat materiály nejen o univerzitě, ale i katedře, popřípadě programu, na který se chcete zapsat. Jinak vzdělávací systém jako takový je podobný našemu, snad jen s malými odlišnostmi. Také existuje bakalářské (4 roky) a magisterské studium (1-2 roky) s tím, že na magisterském studiu si můžete zvolit, jestli chcete odpromovat na základě sesbírání více kreditů (bez povinnosti psát diplomovou práci), či méně kreditů (s diplomovou prací). Požadavky doktorandských programů se liší od katedry ke katedře. Obecně student dva roky navštěvuje semináře ve svém hlavním (major) a vedlejším (minor) oboru. Po splnění tohoto "coursework" požadavku píšete státní zkoušku. Poté předložíte a obhájíte návrh práce, tzv. research proposal", sestavíte si porotu (dissertation committee), vyjedete posbírat data a uskutečníte potřebné pohovory a pak dva roky a více pracujete na dokončení práce. Kdybych měl srovnat český a kanadský vzdělávací systém, řekl bych, že u nás máme kvalitnější bakalářské studium a v Kanadě, vzhledem k dostupným prostředkům a literatuře, nás zase předčí ve vychovávání specialistů.


Kateřina Špácová, studentka FF, 5. ročník, anglický jazyk a literatura, ruský jazyk a literatura).
 Torontská univerzita mi přinesla hodně příjemných překvapení  počínaje obrovskou knihovnou, různorodostí studentů co do věku i země původu, až po veškerý možný servis jako například kurzy psaní esejů, zvládání stresu před zkouškami, velký výběr volnočasových kulturních i sportovních aktivit, nesmírnou ochotu a vstřícnost učitelů. V Kanadě se na univerzitě platí vysoké školné, což se odráží na kvalitě poskytovaných služeb, ale také na přístupu studentů  pokud se rozhodnou platit tolik peněz, vědí proč jsou na univerzitě a tvrdě pracují. S anglosaským systémem vzdělávání mám částečně zkušenosti ze své domovské katedry anglistiky, ale přesto jsem ocenila typický důraz na analýzu a kritické myšlení. Oproti českému vzdělávání jsem si v Kanadě všimla také většího důrazu na samostatnost  nemusela jsem sice ve škole trávit mnoho času přímo na hodinách, ale o to více bylo čtení a přípravy doma. Musela jsem se naučit disciplíně, ale stálo to za to. Získala jsem také určité technické dovednosti jako psaní různých odborných žánrů relevantních pro můj obor  v českém prostředí pořád ještě na některých katedrách cítím spíše důraz na hromadění znalostí než na osvojování si schopností. I kdyby se mi na Severní Americe pár věcí nelíbilo, vzdělávací systém můžu jen chválit. Zvlášť když se veškerý důraz na tvrdou práci, rozvoj a efektivitu čas od času promísí i s legrací a zvláštními zážitky, jako například modlitbou a zaříkáváním staré indiánské ženy, výbornými cookies na konferencích či možností odskočit si večer na zápas Maple Leafs...

Centrum Montrealu, města leží­cí­ho na soutoku Saint Lawrence River a Ottawa River. Foto Petr Vurm
Petr Vurm, doktorand na Ústavu románských jazyků a literatur FF.
 Mohu hodnotit především dění na Quebecké univerzitě v Montrealu (UQAM), jedné ze čtyř montrealských. Jde o mladou a dynamickou univerzitu založenou roku 1969, která se dobře snaží vymezit se zejména vůči největší frankofonní Montrealské univerzitě, ale také vůči prestižní a starobylé anglofonní McGillově univerzitě. Styl výuky zde, jako snad všude, závisí zejména na jednotlivých učitelích a studentech. Mohu-li si přesto dovolit malé srovnání, měl jsem pocit, že quebečtí studenti jsou v hodině méně nuceni se zapojovat, často jde o dlouhý monolog profesora. Je to snad i proto, že seminář částečně nahrazuje přednášku. Semináře probíhají v dlouhých tříhodinových blocích s krátkou přestávkou. Menší aktivitu studentů v hodinách kompenzují náročné referáty v průběhu semestru, které v případě jednoho kurzu byly dokonce zhuštěny na celodenní referátový maraton.

Přínosné je, že snad pro každý kurz existuje tlustý svazek všech nakopírovaných materiálů, které se probírají v hodinách, takže student není nucen je shánět. Zajímavá je dle mého úzká specializace jednotlivých ústavů (na UQAMu je to semiologie) a existence velkého počtu různých výzkumných skupin přidružených k jednotlivým ústavům, do kterých se mohou zapojovat i studenti. Dalším postřehem je, že většina profesorů literatury je literárně činná například v románové tvorbě, takže se více stírá rozdíl mezi profesorem literatury, literárním kritikem a spisovatelem. Známí spisovatelé jsou také často s univerzitou spjati, například quebecká spisovatelka Monique Proulxová poskytovala v minulém semestru na Montrealské univerzitě konzultační hodiny k psaní románů, běžné bývá nahrazení výuky rozhovorem s quebeckým prozaikem či básníkem. V poslední době se v Quebeku vedou rozsáhlé diskuse o financování studia, kdy liberální vláda převádí na půjčky stipendia určená k zaplacení školného. Odpor studentů dokonce vyústil v nejrozsáhlejší studentskou stávku v průběhu března, během níž se prakticky nevyučovalo..