K práci válečného zpravodaje se redaktor České televize Petr Zavadil dostal spíš shodou okolností. Když se jednou v redakci hledal reportér, který by vyjel do zahraničí, nebyl zrovna k dispozici nikdo z těch, kteří to obvykle dělají, tak padla volba na něj.
„Už dřív mě zajímala oblast Blízkého a Středního východu, v době, kdy jsem ještě psal články na volné noze, jsem byl několikrát soukromě i v Afgánistánu,“ popisoval Zavadil v pátek 2. listopadu studentům na fakultě sociálních studií. Konal se zde totiž Multimediální den. Novinář České televize na něj dostal pozvánku, aby budoucím žurnalistům přiblížil, jak se dostat k práci válečného zpravodaje a co přesně obnáší. Nebyl na toto představení sám.
Muže, který divákům v minulosti přibližoval dění v Egyptě, Sýrii nebo Libyi, doplnil fotograf Otto Ballon Mierny, jenž dokumentoval konflikty v bývalé Jugoslávii či Rwandě a Kongu, a také praporčík Martin Janeček, který se řady misí účastnil jako aktivní voják a dnes je organizátorem kurzů přežití.
Jejich absolvování se doporučuje všem, kdo se do nebezpečných oblastí chystají ať už jako novináři nebo jako diplomaté. Simuluje se na nich totiž přesně to, co účastníky časem může v terénu potkat: přepadení konvoje, zajetí, znásilnění. „Je to velice věrné. Nejdřív si říkáte, že je to jen hra, ale pak tomu úplně propadnete. Proto je celou dobu na místě lékař a psycholog,“ popsal Mierny, který školením sám prošel.
Nejhorší zážitek: Paradoxně v Paříži
V praxi jsou pak takové zkušenosti neocenitelné. Ačkoliv Zavadil uvedl, že největší nebezpečí paradoxně zažil v Paříži na demonstraci proti současnému prezidentovi Sarkozymu. „Možná proto, že když jedu někam, kde se skutečně válčí, snažím se necestovat s vojáky. Ti jsou totiž cílem číslo jedna, novináři až ten druhý,“ podotknul redaktor.
Když jej televize vyšle do oblasti postižené válečným konfliktem nebo nepokoji, neexistuje dopředu žádný přesný plán. „Od chvíle, kdy se tam dostaneme, režírujeme si se štábem všechno sami. Z centrální redakce si totiž nikdo nedovede představit, co se na místě děje, takže máme dopředu jen dohodu, kdy se budeme hlásit,“ přiblížil reportér, jehož podle vlastních slov nejvíce zajímají příběhy obyčejných lidí. „Nebezpečí nevyhledávám cíleně, vzrušení z válečného konfliktu nepotřebuju.“
Složitá logistika
Mluví-li o tom, že se někam dostane, zní to jednoduše. Opak je ale pravdou. Zkoušeli jste se někdy dostat do míst, odkud všichni utíkají a kdo neutíká, toho vyhání vojáci? Není to jen tak. Novináři potřebují na místě vždycky někoho, kdo ovládá tamější jazyk, zná oblast a minimálně částečně se dokáže postarat o ochranu mise. Ale kde takového člověka vzít? Žurnalisté si pomáhají různě. Místní obyvatele, kteří by byli ochotní jim za finanční odměnu pomoci, zkouší kontaktovat třeba přes jejich známé a příbuzné v Česku.
Zkrátka než se novinář dostane k vlastní práci, zabere to spoustu času. A když už se natáčí, nebývají to hezké věci. Zpravodajové si na místě musí klást spoustu otázek a odpovědi na ně neustále konfrontovat s etickými pravidly svojí práce.
„Vidíte třeba mrtvého člověka, ze které se ještě kouří. Máte to točit?“ dal Zavadil studentům řečnickou otázku. Sám prý přítel těch nejdrastičtějších obrázků není. S kamerou se dá vymyslet leccos a vždycky záleží na tom, z jaké dálky a pod jakým úhlem se inkriminované místo zabírá.
V hlavě ovšem obrázky všeho, co člověk vidí, zůstávají. „Za dobu, co svoji práci dělám, jsem rozhodně neotupěl. Spíš si takové události čím dál víc připouštím k tělu,“ přiznal Zavadil. Vojáci to podle něj ale mají ještě těžší. „Naše cesty bývají kratší, oni musí na místě vydržet déle a o to hůř se jim zapomíná.“