Studenti, kteří jsou na univerzitě několikátým rokem, už to vědí, ti noví to časem zjistí. Bez alespoň občasných návštěv knihovny se vysokou školou úspěšně proplout dost dobře nedá. Platilo to i pro předchůdce dnešních studentů, ti však hledali knížky a studijní materiály na trochu jiných místech, než kam se dochází dnes.
Po vzniku univerzity v roce 1919, i po válce mířili studenti spíš než do postupně vznikajících a rozšiřujících se fakultních knihoven do Univerzitní knihovny v Kounicově (svého času Leninově) ulici kousek od Moravského náměstí. „Přes svůj název nebyla přímo součástí školy, ačkoliv ta se prostřednictvím Akademického senátu vyjadřovala k obsazení postu ředitele knihovny,“ přibližuje ředitel Archivu MU Jiří Pulec.
Sám si na doby, kdy se do předchůdce dnešní Moravské zemské knihovny docházelo, moc dobře pamatuje. „Žádný student ani vědecký pracovník se bez ní nemohl obejít. V situaci, kdy měly fakultní nebo katedrové knihovny jen velmi limitované rozpočty, se důležité materiály třeba ve zkouškovém sháněly velmi obtížně, a to pak byla Univerzitní knihovna spásou,“ přibližuje Pulec jednu stránku věci a dodává i druhou. Velká knihovna v sobě kumulovala materiály ze všech oborů, takže do ní mířili studenti ze všech fakult, a instituce se tak stala i místem společenských setkání. „Dalo se tady výborně spojit příjemné s užitečným, akademická menza byla totiž přes silnici.“
Jednou z mála nevýhod, kterou tehdejší studenti pociťovali, byl na dnešní poměry velmi pomalý způsob půjčování. „Čtenář si musel knihu nejdřív vyhledat v lístkovém katalogu, opsat si signaturu a vypsat žádanku, se kterou šel za knihovnicí. V optimálním případě knihu dostal za dvě hodiny,“ vzpomíná Pulec. V horším případě se na požadovaný materiál čekalo i několik dní. Písemnosti, o které nebyl takový zájem, byly totiž uložené v depozitářích úplně mimo Brno.
O tom, že by jednou měla Masarykova univerzita velkou společnou knihovnu, se z prostorových důvodů nikdy neuvažovalo. Ústavní a později fakultní knihovny se postupně vylepšovaly.
Například po výstavbě budovy na adrese Arne Nováka 1 v 50. letech získali na svou dobu výbornou knihovnu studenti filozofické fakulty. „Byla považována za nejlepší vysokoškolskou knihovnu v republice. Lidé tam chodili rádi, bylo tam příjemně a část knih byla k dispozici hned. Čtenáři mohli navíc využívat i čtečky mikrofilmů,“ vzpomíná Pulec a upozorňuje také na jednu neobvyklou součást studovny, které se říkalo Zhánělovo okno. „Bylo pojmenováno podle vedoucího knihovny pana Zháněla. Vedle studovny bylo pracoviště dozoru knihovny s velkým proskleným oknem, přes které se kontrolovalo dění v místnosti.“