Jen pár stovek metrů od pražské studentské demonstrace se 17. listopadu 1989 ocitla tehdejší studentka prvního ročníku Masarykovy univerzity Daniela Skotnicová. K čemu se schyluje, ovšem neměla nejmenší tušení.
Do Prahy tehdy jela s matkou do divadla, žádné představení nakonec ale neviděla. „Nějací herci přišli a řekli, že se nehraje. Když jsme vyšli ven, už tam hořely svíčky, ale my jsme pořád nevěděly, co se děje,“ vzpomíná žena, která na filozofické fakultě vystudovala bohemistiku a anglistiku a dnes se živí jako překladatelka na volné noze.
Až když přijela domů, dozvěděla se aspoň částečně z televize, k jakým událostem v Praze došlo. Sama se pak stala součástí brněnského revolučního hnutí. Byla jednou ze stovek lidí, kteří drobnou prací pomáhali vyměnit starý režim za nový.
„Když stávkový výbor vznikl, zjistila jsem, že hledají pomocníky. Hodila se jim každá ruka, tak jsem se přihlásila,“ říká Skotnicová. K revolučním myšlenkám měla blízko. Díky matce učitelce češtiny a otci psychologovi shromáždili doma v knihovně spoustu nepovolených textů. A debaty o dvojím světě, který se nějak tváří oficiálně, ale ve skutečnosti může kolikrát vypadat úplně jinak, se u nich vedly u snídaně málem každý den.
„Už ani nevím, co mě k tomu, že jsem se přidala, vedlo. Vyráběli jsme plakáty a v noci jsme s nimi všude možně běhali po městě. Ten pocit dobrodružství, že děláme něco zakázaného, ale důležitého, si pamatuju dodnes,“ usmívá se Skotnicová.
Ačkoliv by se to tak nemuselo zdát, v centrále hnutí na filozofické fakultě prý panoval pořádek a organizačně šlo všechno až nečekaně lehce. „Členové vedení nám s vážnými tvářemi rozdávali úkoly a vždycky se někdo přihlásil a udělal, co bylo třeba. Nikdo nemusel nikomu nic nařizovat nebo dlouze vysvětlovat,“ popisuje žena, která strávila ve škole „pracovně“ asi dva dny a dvě noci. „Nechtěli, abychom tam byli pořád. Nechtěli nás využívat, takže nás třeba nutili, abychom se šli taky domů vyspat.“
Po dobu revoluce měli studenti volno, standardní výuka se nekonala. Nahradily ji ale semináře, přednášky nebo promítání, takže tehdejší prvačka na anglistice chodila do školy téměř jako normálně. Žádné prázdniny.
I když revoluce evokuje dojem absolutního převratu a totálního obratu poměrů, slova Daniely Skotnicové přibližují jiný svět. Seznámila se díky událostem se studenty o pár let staršími a zažila s nimi spoustu zajímavých večerů u piva, kde se diskutovalo o současném i budoucím dění. Vzpomíná ale taky na úplně obyčejné pocity, jako třeba to, jak velká byla demonstrantům zima, když stáli venku na brněnském náměstí a provolávali hesla proti komunistickému režimu.
Jak sama říká, existovali lidé, kteří převratu věnovali veškerou svoji životní energii, ale stejně tak i ti, které veřejné dění vůbec nezajímalo. „Společnost jako celek volala po změně, atmosféra byla taková, že skutečně přijdou jiné časy. Ale jak moc se náš život mění, si myslím nikdo z nás nebyl schopen uvědomit.“
