Zakladatel Nadace Charty 77 a bývalý disident František Janouch včera se svojí ženou Adou Kolmanovou otevřeli program dne oslav připomínajících 25. výročí od událostí listopadu 1989. Na besedě v Univerzitním kině Scala mluvili o drobných detailech, které dělaly život v komunistickém režimu absurdním, i o radosti a zklamání z porevolučního vývoje.
„Osobní zkušenost a pohled z osobní perspektivy je cestou, jak zabránit vyprázdnění odkazu 17. listopadu, na což si dnes mnozí stěžují,“ uvedl Janouchovu návštěvu v Brně rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.
Zážitky disidenta, která je mimo jiné odborníkem na jadernou fyziku, jsou skutečně obsáhlé a rozprostřené po široké škále. Janouch ještě jako středoškolák vstoupil do komunistické strany, a tak později studoval na univerzitách v Leningradu a Moskvě a stal ceněným československým vědcem. Postupně se ale s hodnotami bývalého režimu rozešel a dostával se s ním stále častěji do konfliktu, což vyvrcholilo vyloučením ze strany a později také odebráním občanství.
Když nemohli pracovat ve svém oboru, živili se Janouch i jeho žena překládáním. A podle vzpomínek profesora to šlo překvapivě lehce. „Přeložili jsme třeba projekt první části pražského metra nebo instrukce, jak identifikovat psací stroje používané pro výrobu samizdatu. V Čechách tehdy muselo být ve všem trochu švejkoviny, takže kopii toho druhého jsme si přirozeně nechali, abychom upozornili přátele, na co si mají dávat pozor,“ zavzpomínal dnes 83letý muž, který měl podle všeho zvláštní život. Odposlouchávala ho tajná policie, zažil mnoho výslechů a příslušníci pronásledovali v autě třeba i jeho ženu, když vodila dceru do školky.
Zákaz nebo povolení?
Jinou tvář členů tajné policie ale poznal před svou emigrací na sever – nejdřív do Dánska a poté do Švédska. Janouch dostal od Švédské královské akademie věd v roce 1973 nabídku stát se hostujícím profesorem. Přijmout ji se ale v tu chvíli nezdálo ani trochu reálné, režim mu předtím zabavil pas a doklady.
Pak se ale situace najednou změnila. „Přišel za mnou jeden z mých vyšetřovatelů a přímo mi řekl, pane Janouch, děláme si navzájem problémy, tak prostě přijměte tu nabídku a odjeďte. Když jsem namítl, že mi to přece nikdo nedovolí, jen řekl, ať zkusím ještě jednou požádat,“ vzpomenul jinou absurditu Janouch. To povolení totiž skutečně dostal.
V Dánsku a Švédsku se Janouch vrátil k vědě, ale za hranicemi také pomáhal pronásledovaným chartistům. Nejdřív jen v malém. Čerpal přitom ze zážitků z vlastního dětství. Jeho otec prošel několika koncentračními tábory, což způsobili i ekonomické problémy jeho rodině, která zůstala na svobodě. Podle Janoucha ale žádnou nouzí netrpěla, protože ji finančně podporovali kamarádi vězněného otce. Tutéž pomoc se ze začátku snažil zajišťovat zpoza hranic také on rodinám vězněných chartistů.
Husákova pomoc nadaci
„Prezident Husák nám svými perzekucemi vlastně dělal radost. Každá jejich vlna znamenala další řádky na našem účtu, přísun dalších přispěvatelů,“ vykládal posluchačům debaty Janouch, jenž později se svou rodinou a spolupracovníky do Československa posílal televize nebo rádia, na kterých se daly naladit zakázané stanice. „Václav Havel mi pak se smíchem líčil, že o tom jeho rádiu ani nevím všechno, že on přes něj totiž mohl poslouchat sledovačku, co si o něm povídá.“
Po revoluci byl Janouch jedním z prvních, kdo se aspoň na chvíli do vlasti vrátil. „Za 25 let jsme tady z totalitního režimu dokázali udělat demokratickou zemi, vždyť to je fantazie,“ reagoval mimo jiné na otázku na hodnocení polistopadového vývoje.
Byl ale i kritický. Na současném Česku se mu nelíbí absence společenských a politických osobností, krize politického života obecně a vytváření podnikatelských stran. „Proto bych rád studentům popřál, aby později co nejlépe zvládli svoji profesi a aby se stali nejen odborníky, ale i občany, aby pomohli překonávat korupci a všechny ty nehezké vlastnosti, které se v naší společnosti usídlili,“ uzavřel svoje vystoupení vědec.
