Jeden by řekl, že získat cenu pro vynikajícího pedagoga nemohlo být pro Miroslava Šipulu moc těžké. Učitel z katedry psychologie fakulty sociálních studií totiž učí mimo jiné Psychologii emocí a motivace. Namotivovat studenty, aby je škola bavila, má teoreticky v popisu práce. Jenže teoretické poučky a reálná praxe jsou podle lektora dvě odlišné věci.
Svůj styl výuky si prý každý musí najít sám. „Může to být docela strastiplná cesta a vývoj nikdy neustává. Třeba já osobně mám i po těch letech pořád na začátku semestru trému, když zase předstupuji před studenty. Ale co jsem tak vypozoroval, nejsem sám,“ usmívá se lektor, který zvítězil v anketě za fakultu sociálních studií (kdo vyhrál na dalších fakultách se dočtete v článku: Studenti poprvé vybrali vynikající pedagogy). O výsledku rozhodovalo nejen studentské hlasování, ale i další kritéria, která uplatňovala speciální komise, aby měli pedagogové pokud možno rovné podmínky.
Že se stane učitelem, Šipula nikdy přesně naplánováno neměl, všechno spíš vyplynulo ze situace. Už jako malého ho bavilo poznávat a objevovat, učit se, jak fungují věci a jak se lidé chovají v různých situacích.
Nikdy tedy moc nesdílel názor, že škola je prostor, kterému je třeba obloukem se vyhýbat. A proto považuje fakt, že ve školním prostředí zůstal, za přirozený. Když navíc zjistil, že ho baví poznatky předávat, nebyl důvod něco měnit.
Na otázku, zda má v přístupu ke studentům nějakou speciální filozofii, nejdřív odpovídá, že žádnou, které by si byl vědom. Z jeho dalších slov ale plyne, že to tak úplně pravda není. „Snažím se, abychom si byli v celém procesu učení se studenty partnery. Abychom nejrůznější problémy řešili společně,“ zdůrazňuje Šipula, který učí kromě zmíněného předmětu i Psychologii kognitivních procesů, svou oblíbenou Psychologii barev nebo Psychologii v běžném životě, díky níž se s ním mohli setkat také studenti jiných kateder a fakult.
Ve všech se snaží propojovat teorii s praxí a dokazovat, že poučky, které se v knihách někdy zdají jako odtržené od reálného života, v něm skutečně mají svůj základ. A i když ho za to studenti někdy trochu proklínají, snaží se je přimět k tomu, aby se neučili jenom prostým čtením materiálů, ale aby k důležitým závěrům docházeli sami.
„V obecné psychologii, která není nijak jednoduchá, studentům například zadávám průběžný úkol, při němž si vypracovávají otázky jako do závěrečného testu. V každé mají reflektovat nějakou všeobecnou zákonitost, poučku nebo termín, ale vycházet přitom ze svého každodenního života,“ přibližuje Šipula, který si je vědom, že taková práce stojí studenty spoustu sil, ale u zkoušky ji pak oceňují.
Pedagog to ví mimo jiné z předmětové ankety, kterou si pravidelně prochází a vnímá ji jako cenný nástroj pro zlepšování. „Za strukturovanou kritiku jsem vždy vděčný, těší mě i řada pozitivních reakcí a občas mi přijde i nějaký ten milý e-mail. Podobné odezvy mi pomáhají uvěřit tomu, že jsem cenu pro vynikající pedagogy získal. Nejprve jsem byl přesvědčen, že se někdo přepočítal,“ líčí Šipula a na dálku děkuje všem hlasujícím, kterým stálo za to se kvůli němu přihlásit do ISu a jeho jméno komisi poslat.
On sám by dokázal vyjmenovat hned několik svých učitelů, kteří na něj měli vliv. Vzpomíná například kolegy z katedry Smékala, Plaňavu, Kostroně a Macka nebo Vašinu a Švancaru z filozofické fakulty. Jako inspirativní bere ale také setkání s posluchači kombinovaného studia nebo těmi, které potkává v předmětu nabízeném napříč celou univerzitou. Právě tady se totiž musí ještě o něco víc snažit.
„Kombinovaní studenti srovnávají poznatky s praxí a zvažují jejich využitelnost. Ti z jiných fakult zase reagují trochu jinak než studenti psychologie. Musím se tedy učit jinak přemýšlet a dívat se na věci z jiných úhlů pohledu, což je obohacující.“
Příběhy oceněných pedagogů z ostatních fakult vám přineseme postupně.