Klíčová slova pro učitelskou práci Jana Cacka jsou práce a pokora. S pokorou přistupuje i k získané Ceně rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy, která pro něj znamená především závazek k tomu, aby se zlepšoval. Jaký je styl výuky a přístup ke studentům profesionálního trenéra a učitele na fakultě sportovních studií?
„Nejsem a asi nikdy nebudu dokonalým pedagogem. Člověk si uvědomí, co dokázal, ale také to, že má své chyby a omezení, na kterých by měl pracovat. V anketě jsem uspěl asi proto, jaké typy předmětů učím. Kdybych vedl menší skupiny studentů, měl bych výrazně nižší šanci. Já ale učím předměty profilující, a tak studenty baví a zajímají je. A to je obrovská výhoda,“ uvádí skromně Cacek.
Ačkoliv učí kondiční a vysokohorský trénink a atletiku, boří stereotyp typického sportovce bez hlubších intelektuálních zájmů. Zastává názor, že i sportovci a trenéři by měli mít základy filozofie, která tříbí myšlení. Studenty ale strhává především svým zápalem.
„Když přednáším o svých oblíbených tématech, nechám se někdy dost unést. Je to pro mě jako droga. Nestíhám sledovat čas a stává se, že přednášku přetáhnu. Studenti si ale nestěžují,“ směje se Cacek.
Přiznává, že je na své posluchače někdy hodně mírný, ale snaží se v nich vzbudit zájem o vzdělávání i mimo školu. „Nestavím se do pozice nějakého drába, který třídí zrno od plev. Ve studentech se snažím najít to dobré a nehledám skulinky v jejich znalostech, abych se ptal na malichernosti, které pro ně v životě stejně nebudou důležité,“ vysvětluje svou strategii oceněný pedagog.
Při výuce klade důraz na propojení teorie a praxe. Ví, o čem mluví. Kromě toho, že učí, je také trenérem. Cvičí například brněnskou Zbrojovku. „Je to velká výhoda, že můžu studentům uvádět příklady z praxe a říkat, jak co funguje a nefunguje. Když člověk vykládá obecné teorie, pozornost posluchačů není zdaleka taková, jako když říká konkrétní věci. V mém oboru existuje neuvěřitelné množství mýtů. Já se snažím studentům otevírat oči a ukazovat, proč je takové nazírání na problematiku špatné, ačkoliv je většinové,“ říká Cacek se zápalem.
Svěřuje se, že za ta léta, která se věnuje vyučování, prošel určitým vývojem. „Z vyjukaného mladého asistenta jsem se vyvinul v člověka, který když přednáší, disponuje už určitou mírou jistoty v tom, co říká. Když jsem nastoupil, měl jsem pocit, že na akademické půdě si nesmím dovolit říct, že nevím, a že musím být v pozici toho, který má překypovat znalostmi.“ Dnes už si prý ono kouzelné „nevím“ říct dovolí. A je rád, když mu studenti dokážou, že toho ví víc. „Je dobré, když žák předčí svého učitele. Z toho jsem nadšený. Nejsem člověk, který by si zakládal na své jedinečnosti. I já se musím pořád učit,“ připouští Cacek.
