Jak jste se o projektu dozvěděli a co vás vedlo k tomu zapojit se?
J.M.: Studuji portugalštinu a italštinu na FF. O projektu jsem dozvěděl na katedře romanistiky od naší vedoucí. Dostal jsem jen den na rozmyšlenou, ale prostě jsem se rozhodl, že pojedu.
I.T.: Já studuji sociální pedagogiku a volný čas a vždy jsem se zajímala o humanitární a rozvojovou pomoc. V době, kdy jsem byla oslovena, jsem už sháněla podobný typ práce, takže jsem hned řekla, že pojedu.
Jak dlouho jste v Angole byli a v čem byla vaše činnost jiná než u předchozích skupin?
I.T.: V Angole jsme byli od července do září jako poslední skupina. Ti první zjišťovali, co je možné s našimi kapacitami a vzděláním podnikat. Otevřeli tedy volnočasové centrum a my jsme v tom pokračovali.
J.M.: Dá se říct, že oni jeli prozkoumat terén a my jsme projekt pro tento rok uzavírali. Pokračovali jsme také v prozkoumávání tamní situace a zjišťovali, kde přesně bychom se mohli podílet na vytváření volnočasových aktivit.
Jak vypadá vaše centrum?
J.M.: Představte si třípokojový byt v přízemí a jeden z těch pokojů bylo naše centrum.
I.T.: Když přijde víc dětí, tak nemáme moc místa. Takže dalším krokem bude postavit vlastní budovu. Cílem je předat ji pak místním lidem a zakládat další centra. Vzhledem k tomu, že jsme ve středu města, tak děti, se kterými pracujeme, ještě nejsou ty úplně nejchudší. Kolem každého města je totiž obrovský slum, kde bydlí lidé v domech z pálených cihel, takže tam bude příležitost vybudovat v budoucnu další centrum.
Provincie Bié, kam zamířila česká pomoc, je válkou nejvíce postiženou oblastí. Foto: Jiří Müller.
Jaké byly přesně aktivity, které jste rozvíjeli?
I.T.: V centru to byly hlavně výtvarné aktivity – pracovali jsme s hlínou, batikovali, malovali. Oblíbené byly míčové hry. Organizovali jsme i několik sportovních a dětských dnů. A moc rádi měli pexeso a člověče nezlob se. Na místní střední škole jsem vedla divadelní kroužek a chodila jsem do sirotčince organizovat volnočasové aktivity.
J.M.: Vedl jsem fotbalový tým a zorganizoval jsem i didaktickou přednášku pro místní vyučující na střední škole.
Měli jste rozděleno, že jeden z vás měl na starosti znalost jazyka a druhý pedagogickou činnost?
J.M.: Myslím, že jsme oba zvládali obojí. Irena si zaslouží absolutorium za to, jak perfektně se za ty tři měsíce naučila portugalsky. Portugalština tam skutečně není výhodou, ale je nezbytná. S dětmi se sice dá komunikovat i jinak, ale vždycky je lepší, když jim můžete něco vysvětlit v jejich řeči.
I.T.: Já jsem se o odjezdu dozvěděla měsíc předem, takže jsem neměla moc čas se jazyk učit, ale koupila jsem si učebnici a nějaké základy jsem zvládla.
J.M.: Angolská portugalština je jednodušší, navíc je to taková směsice portugalské a brazilské. Když mluvíte spisovnou portugalštinou, máte někdy problém, aby vám vůbec rozuměli, protože složitější věty někteří lidé nechápou. Musíte to zkrátit a říct třeba jenom podmět a přísudek.
Dostavil se u vás nějaký kulturní šok?
I.T.: Mě příjemně překvapilo, že jsem neměla žádný problém s aklimatizací. Všechny informace jsme měli zprostředkované a měli jsme pocit, že si na něco budeme muset složitě zvykat. Ale nebyl to žádný problém. Šok byl setkání s tamější byrokracií. Vyřešit něco s úřady je opravdu obtížné a na dlouho.
J.M.: Kulturní šok opravdu nepřišel. Přestože nás někteří upozorňovali, že až přijedeme, najednou si uvědomíme, že tam musíme vydržet tři měsíce. Jenže my jsme přijeli a uvědomili si už po pár dnech, že bohužel za tři měsíce už jedeme domů.
Jak vás vnímali místní obyvatelé?
J.M.: Zvykají si, ale pořád na vás budou volat: Hej, bělochu! Je to trochu škoda, protože dřív pro ně bylo úplně normální, že tam běloši jsou, a byli na to zvyklí.
I.T.: Oni si myslí, že když je někdo běloch, tak má peníze. V kostele třeba pouštějí bělochy sednout. Když jsme se tam šli podívat, tak nás dokonce zavedli na privilegované místo vepředu, kde byly nachystány speciální židličky. To jsou pravděpodobně pozůstatky kolonialismu. Asi pořád trochu vnímají, že běloch je někdo víc, ale zároveň cizorodý prvek, který nikdy nebude plnohodnotnou součástí jejich společnosti. To ale nic nemění na tom, že jsou velmi přátelští a komunikace je úplně bez problémů. Jsou pořád veselí a hrozně živí.
Je na místních lidech pořád poznat, že nedávno skončila válka?
I.T.: Děti kreslí obrázky se zbraněmi nebo tank, jak střílí do školy. Válka skončila teprve před čtyřmi lety a všichni, co tam žijí, ve válce bojovali. Pořád je třeba málo mužů. Oficiálně je tam monogamie, ale je běžné, že muž má dvě milenky a s nimi rodinu. A ženy to přijímají, protože jsou rády, že vůbec nějakého muže mají.
J.M.: Ale jinak o válce moc nemluví, i když to mají v sobě – není se čemu divit, protože mladí kluci museli už ve čtrnácti do války, a jenom ve fotbalovém týmu, co jsem vedl, jich polovina projela Angolu v tanku. Určitě se to zlepšuje, ale pořád vám tam ještě přijde dítě a řekne, že mají doma víc samopalů než panenek.
I.T.: Učíte děti ve škole a vidíte, že jsou vyspělejší tím, co prožili. Je to tím, že mají brzo děti. Třeba třináctiletá dívka, která chodí do školy, je matka.
"V centru jsme rozvíjeli hlavně výtvarné aktivity - pracovali jsme s hlínou, batikovali, malovali. Oblíbené byly míčové hry," říká Irena Tinková.
Jak vnímali to, že jim pomáháte?
J.M.: Určitě pozitivně. Chodili a ptali se, kolik to stojí, protože si mysleli, že je to nějaká oficiální školka nebo družina. Když zjistili, že je to zadarmo, hned se ptali, jestli nechceme s něčím pomoci. Brali to tak, že je lepší, když děti budou chodit za námi, než aby se poflakovaly někde na ulici. Holčičky tam většinou někde tancují a skáčou. Kluci maximálně hrají fotbal, ale protože nemají balon, tak hrají s plyšákem, co přišel jako humanitární pomoc.
I.T.: Ta práce s nimi je opravdu klíčová. Když se tam jen pošle hromada hraček, tak si je rozeberou a zničí. Dá jim to jenom tu chvilkovou radost, ale jinak jim to nic nepřináší.
Co tento projekt přinesl vám?
I.T.: Velkou zkušenost v poznání jiné kultury. Člověk si najednou uvědomí, že lidé žijí i jinak a mnohem hůř, než si tady dovedeme vůbec představit. Ale poznáte i to, že lidé přestože jsou chudí, dokáží být šťastní. Mělo to pro mě význam i profesní, protože bych chtěla pomáhat v rozvojových projektech.
J.M.: Člověk o tom pořád slyší a vidí to v televizi, ale něco jiného je vidět to na vlastní oči. I když nechci tvrdit, že jsme viděli nejdrsnější část Angoly. Získáte trochu jiné životní hodnoty. Zjistíte, že život je i o něčem jiném.
I.T.: I v Čechách se totiž máme opravdu dobře. Ve srovnáním s tamější situací je to u nás jak život v igelitovém pytlíku. Tam si na život opravdu sáhnete. Tady už se lidé starají často o hlouposti.