Projev rektora Mikuláše Beka přednesený na Dies academicus 6. května 2015
Svou řeč k univerzitní veřejnosti dnes nemohu jinak než obrátit dvojím směrem, do minulosti i budoucnosti. Do minulosti proto, že výročí konce války není možné na univerzitní půdě obejít. Na to byla válka i zde příliš vážnou a bolestnou. A o budoucnosti je třeba hovořit dnes proto, že celá univerzita v těchto týdnech a měsících diskutuje o svém strategickém plánu na období do roku 2020 a bude brzy rozhodovat o svém dalším směřování. Začnu ovšem popořádku, tedy minulostí.
Kritický duch akademiků
V těchto dnech jsem byl a ještě budu přítomen řadě oficiálních vzpomínkových setkání. Přiznám se, že jsem trochu překvapen tím, do jaké míry je i dnes, po sedmdesáti letech, válečné dění předmětem jakési symbolické a ideologicky polarizované konfrontace, jak často jsou i s takovým časovým odstupem dílčí pohledy zaměňovány za panorama celku.
Ale to tak asi bývá. Když naslouchám těm oficiálním projevům a přihlížím mužům přestrojeným za vojáky, jak si hrou připomínají válku, zmocňuje se mě opakovaně stav mysli, který patrně důvěrně znáte. Stav mysli, která se jen zřídka kdy dokáže zcela identifikovat s pronášeným oficiálním názorem, mysli, která kriticky hledá falešné generalizace a mytologizace vlastní minulosti, protože to má prostě v akademickém popisu práce a nemůže přestat jen proto, že je svátek.
Podívejte se na videozáznam projevu
Velký sociolog vědění Karl Mannheim hovořil kdysi trefně o „freischwebende Intelligenz“, o nezakořeněné inteligenci, společenské vrstvě, která má sklon ke kritické distanci vůči velkým ideologiím. Nechci sám falešně generalizovat, ale je pravda, že my, akademici, býváme dodnes zřídka loajálními straníky (byť se výjimky vždy našly a najdou), zato mnohem častěji entuziastickými kritiky a přelétavými, vlažnými sympatizanty.
A když jsem v tomto stavu těkavého ducha naslouchal těm oficiálním projevům, zčásti servilním, zčásti autenticky rozníceným odcházejícími vzpomínkami, kladl jsem si otázku, zda je v této naší akademické kritičnosti, pochybovačnosti a nezakořeněnosti také nějaká ctnost, něco, nač bychom mohli být hrdí. A pak jsem si vzpomněl na ta pietní místa na fakultách naší univerzity, připomínající jména učitelů, kteří – přesto či právě proto, že byli vzornými reprezentanty naší těkavé společenské vrstvy, položili své životy za svobodu ve chvíli, kdy šlo skutečně o věc, tedy o svobodu. A to je ctnost, na kterou nesmí univerzita zapomínat. Kritická rezervovanost vůči falešným modlám nebrání, ba naopak podporuje osobní statečnost tam, kde jde – promiňte mi ta silná slova – o dobro a zlo.
Proto Vás prosím, abychom věnovali tichou vzpomínku našim učitelům a studentům, kteří prokázali svou odvahou, že kritický duch není jen destruktivní silou, ale také ctností.
Předboloňská nostalgie
Právě téma „kritického ducha“ je vlastně dobrým spojovacím můstkem k úvaze o budoucnosti. Nejen proto, že se k němu hlásíme jako k závazku a často říkáme, že univerzity jsou místem pěstování kritického myšlení. Ale proto, že chceme-li najít správnou cestu do budoucnosti, nestačí kritického ducha pěstovat a rozvíjet u našich studentů a uplatňovat jej na vnější prostředí, ale nezbývá nám, než kritičnost obrátit vůči sobě samým. Vůči stereotypům, mýtům a předsudkům, které jsme si jako běžní lidé vytvořili o sobě samých, svých odborných a profesních kvalitách, o kvalitách svého pracoviště či celé univerzity, o svém akademickém stavu.
Abychom si rozuměli, já samozřejmě na Dies academicus nevyzývám k nějakému veřejnému sebehanobení univerzity či kolektivnímu autodafé. Ale vyzývám akademickou obec ke kritické diskusi o dosavadním a budoucím směřování naší univerzity. Diskusi, která nám umožní stanovit správný směr jejího dalšího rozvoje.
Nechci se dnes pokoušet o žádný úplný katalog témat pro takovou debatu, která probíhá a bude probíhat na mnoha fórech, ale chci využít dnešní příležitosti k tomu, abych Vám nabídl k reflexi téma, jež považuji z hlediska dalšího rozvoje univerzity za zcela zásadní. Téma, které bych shrnul do otázky, jak se nám podařilo využít prostoru, který se otevřel univerzitnímu studiu takzvaným Boloňským procesem.
Zdá se mi, že jsme v posledních letech v českém univerzitním prostředí začali častěji podléhat jakémusi sentimentu po starých dobrých časech před Bolognou. Tak jako se ve společnosti šíří „retrománie“ všeho druhu, také v univerzitním světě, tváří v tvář důsledkům zmasovění, častěji vzpomínáme na staré zlaté časy komorní univerzity před příchodem davů bakalářů.
Tuto akademickou nostalgii jen posílila široká popularita knihy Konrada Liessmanna Teorie nevzdělanosti, která z německého jazykového prostředí a na základě odlišné institucionální a historické zkušenosti jinak nastaveného vzdělávacího systému přinesla řadu kritických tezí, které souzněly s našimi vlastními nářky nad zbytečností bakalářů a masifikací vysokoškolského vzdělávání. Tedy když mi prominete rétorickou zkratku a zjednodušení, které jsou nezbytnými vehikly veřejné diskuse, shrnul bych stav české akademické kolektivní mysli do teze: čím dále od Bologně, tím lépe, a zpět k dlouhým magistrům. Jen tak prý lze dospět k univerzitám, jež neselžou ve své kritické společenské roli.
Jakkoliv populární je tato představa mezi akademickou veřejností a některými politiky, je to teze založená na mytologických předpokladech o zlatém věku, který předcházel současnému věku železnému. Neboť co byl český vysokoškolský systém před zavedením „boloňské“ struktury studia, jež na naší univerzitě probíhalo, jako na jedné z prvních českých, koncem 90. let minulého století? Byl to kosmeticky a ve spěchu raných popřevratových let modifikovaný vzdělávací systém pozdního socialismu, s nekvalitním, zato takzvaně „elitním“ vysokým školstvím, jehož elitnost ovšem nespočívala v kvalitě studia, ale v přísné selekci přijímaných studentů. Komunistický vzdělávací systém měl za úkol rozšířeně reprodukovat údajně vládnoucí dělnickou třídu a omezovat těkavou a neloajální inteligenci. To bylo jeho základní sociální poslání, jež se projevovalo v nastavení podmínek přístupu ke vzdělání. Striktní numerus clausus kombinovaný s preferencí podle sociálního původu byl základem komunistického vysokoškolského systému.
České vysoké školství od liberalizace počátkem devadesátých let stále neúspěšně zápasí s redefinicí své společenské role. Základním společenským posláním demokratického vzdělávacího systému je totiž být nástrojem a prostředkem sociální mobility, emancipace a otevírání rovných příležitostí k úspěšnému životu. A všichni dobře víme, že v tomto ohledu náš systém podle všech dostupných sociologických výzkumů stále selhává, stále patříme k vyspělým zemím, kde tento sociální výtah nefunguje. Nadále staticky reprodukujeme sociální rozdíly, místo abychom je uváděli do sociální dynamiky, jež je základem tolikrát vzývané konkurenceschopnosti. Základním posláním demokratického vzdělávacího systému není rozšiřování technického vzdělávání či učňovského školství, jakkoliv jsou důležité. Jde o víc, o společenský pohyb, rovné příležitosti a emancipaci.
Příčin tohoto selhávání českého vysokého školství je jistě mnoho. Ale jednou z nich je nepochybně způsob, kterým jsme dosud zahazovali příležitosti otevřené proklínaným boloňským procesem. A jádro pudla či problému neleží na konci univerzitního vzdělávacího procesu, nýbrž na jeho počátku. V bakalářském stupni, který bohužel ve většině případů nevznikl v našich programech na zelené louce svěží promyšlené úvahy, ale prostým odseknutím prvních tří let původního dlouhého, elitního a selektivního pětiletého studia.
Dovolím si citovat nedávný výrok profesora Možného z jedné internetové diskuse, který nemilosrdně vystihuje podstatu věci: „České univerzity, včetně té naší, podstatu myšlenky bakalářského stupně od počátku přijímaly s nechutí. Přinuceny, přijaly ji tak, aby ji sabotovaly. Pak ale zmasověly. Auri sacra fames! A nevědí, co s tím.“
A dnes se v lepším případě divíme, v horším případě jsme dokonce pyšní na to, že čtyřicet nebo padesát, na technických univerzitách i více procent přijatých studentů nedokončí bakalářské studium, a považujeme to dokonce za projev a záruku kvality a náročnosti studia. Místo toho, abychom se styděli, styděli za promarněný čas a energii svoji i neúspěšných studentů.
Akademické a profesní bakalářské programy
Chceme-li jít další léta jako univerzita správnou cestou, čeká nás vážná diskuse nejen o vědeckém výkonu, o investicích, snižování administrativy či benefitech pro zaměstnance. Čeká nás zásadní diskuse o základním stupni vysokoškolského vzdělávání, který je - a dovolím si tu generalizaci – nastaven špatně. Neboť jsme za dvacet pěl let demokratického vývoje dostatečně nezohlednili ani změnu poslání vysokého školství, ani demografické a sociální trendy posledních dekád. Nevzali jsme dostatečně v úvahu ani různorodost přicházející studentské populace z hlediska předchozího vzdělání a kompetencí, ani proměny studijních motivací a profesních preferencí.
V nadcházející diskusi o charakteru bakalářského studia bych rád akcentoval téma, které je vlastně návratem ke staré univerzitní tradici. Je zřejmé, že bude třeba znovu otevřít otázku akademického a profesního rozlišení bakalářských programů. Univerzita našeho typu bude zajisté převážně nabízet první typ, který je určen dalšímu pokračování ve studiu magisterském. I v tomto případě se budeme muset vypořádat s dědictvím socialistického školství. Neboť do komunistického převratu byl systém studia na univerzitě mnohem volnější.
Od středověku až do poloviny 19. století fungovaly i ve střední Evropě takzvané artistické fakulty jako první, všeobecný stupeň univerzitního vzdělání, založený na studiu sedmi svobodných umění, v nichž se setkávaly humanitní a přírodovědné disciplíny, rétorika, základy práva, logika, matematika, hudební teorie a astronomie. Teprve pak se pokračovalo ve studiu práva, teologie či medicíny.
Z artistických fakult se postupně emancipovaly fakulty filozofické a přírodovědecké, až do padesátých let 20. století byl však systém studia velmi volný, studenti nestudovali striktně předepsané obory a volili volně z široké nabídky přednášek a seminářů. Teprve komunistický reglementovaný a plánovitý systém zavedl striktní dělení na jednotlivé obory od počátku studia. Zmasovění studia pak od konce devadesátých let spolu s ekonomickými podmínkami financování dále akcelerovalo toto uzavírání oborů do sebe a fragmentaci univerzit v demokratickém státě.
Naše univerzita se vědomě pokoušela vzdorovat tomuto trendu snahou o zachování volitelnosti a prostupnosti studia napříč univerzitou, opakovaně jsme hledali vhodné nástroje, které by mohly zabránit předčasnému zapouzdření do úzkého horizontu. Je třeba si přiznat, že současná realita svědčí o tom, že se nám podařilo vzdorovat trendu jen tu a tam, zčásti. Že jsme vlastně podlehli nebo bráníme poslední pozice.
Artes liberales
Jsem přesvědčen, že právě tato fragmentovaná, nepřehledná a do sebe uzavřená struktura nespočetných bakalářských oborů a pseudooborů, vytvořených odseknutím první části dlouhého, původně selektivního a elitního studia, je jednou z příčin našeho selhávání v plnění emancipačního poslání moderní demokratické univerzity. Jsem přesvědčen, že tváří v tvář dnešní proměněné studentské populaci, bytostně neelitní, heterogenní sociálně i z hlediska motivací a profesní zralosti, je nezbytné vrátit se k některým prvkům bakalářského studia jako studia artes liberales, jako studia obecných, univerzálních základů dalšího vzdělání.
Anglický učenec, reformátor vysokého školství a později blahoslavený kardinál John Henry Newman, napsal v roce 1852 v úvodu své knihy The Idea of a University: university „is a place of teaching universal knowledge“. To vůbec neznamená, že bychom měli zanedbat profesi, výzkum, vědu a elitnost. Jde mi o společné znovupromýšlení toho, v jakém rytmu, čase a stupni studia máme klást akcenty na obecné, interdisciplinární, specifické a specializační komponenty studia. Jen tak můžeme v dnešních podmínkách naplňovat poslání univerzity, jímž je rozšířená reprodukce kritické, těkavé, nestálé, neloajální a nezakořeněné společenské vrstvy odborníků, kteří současně rozumí širšímu světu kolem sebe tak dobře, že vědí, co je jejich ctností, když jde o vše. Tak bychom dostáli závazku, který na nás přenesli naši kolegové z válečné doby, kolegové, na něž dnes s úctou a hrdostí vzpomínáme.