Snaze dostat výsledky výzkumu do komerční praxe věnuje svoji energii na univerzitě spousta lidí. Je ale dobře vynaložená? A v čem na sebe badatelé a firmy narážejí? Svůj pohled na celou věc přibližuje v rozhovoru Dagmar Kuchtová, generální ředitelka Svazu průmyslu a dopravy.
O transferu technologií se i v souvislosti s evropskými projekty mluví čím dál víc, některé problémy se ale pořád opakují. Souhlasíte? Jak úroveň spolupráce mezi firmami a výzkumnými pracovišti vidíte z pohledu firem?
Přijde mi, že ještě před dvěma třemi lety panovala až na výjimky ke spolupráci oboustranná nechuť. Teď bych řekla, že se to zlepšuje, na obou stranách cítím zájem. Školy si uvědomují, že soukromou sféru potřebují mimo jiné i kvůli komerčním projektům, což je naprosto legitimní, je v pořádku, aby se tak výzkum a vývoj financoval. Mile mě překvapil váš pan rektor Bek, když jsme se spolu bavili o tom, že by se firmy zapojily i do rad, které vyhodnocují studijní programy. Vždycky jsem měla pocit, že do toho si školy nechtějí nechat mluvit. A tentýž dojem jsem měla i ohledně správních rad. Panují tady zkreslené představy, že firmám jde jen o jejich zájmy a že školám nerozumí, do všeho budou vnášet cizí prvek. Nemyslím si ale, že by to byla pravda. Řada podnikatelů se posunula, a když mají o něco takového zájem, tak proto, že je zajímá pozitivní vývoj vědy a vzdělávání.
Když firma uvažuje o spolupráci s univerzitou, bere školu jako rovnocenného partnera, nebo je to z její strany spíš projev filantropie?
Ve většině případů to myslím vnímají jako rovnocenný vztah. Filantropii si taky nemůžou dovolit všichni. Velká část firem to bere hlavně tak, že mají zájem na tom, aby školy byly dobré a produkovaly, když to řeknu ošklivě, kvalitní absolventy. Aby to průmyslu v České republice pomáhalo. Ačkoliv se to nezdá, tak jsme v rámci Evropské unie hodně průmyslová země, jsme na špici s podílem průmyslu na HDP, který je víc než 30 procent. I když tady jednu dobu panoval názor, že velkou část tohoto množství časem nahradí služby, ukazuje se, že to tak nebude. Průmysl a vhodné absolventy pro něj budeme pořád potřebovat. Teď nás občas kritizují v médiích, že to vidíme moc úzce. My samozřejmě nechceme, aby školy produkovaly jenom samé strojaře. Chceme jenom upozornit na to, že když budou děti chodit jen na humanitní obory, tak to bude problém i pro ně, bude se jim práce hledat špatně. Ale samozřejmě nikomu nechceme bránit třeba v celoživotním snu studovat práva.
Jaké jsou podle vás nejčastější bariéry, které spojení firem a univerzit v komerčních projektech brání?
Řada firem ani neví, jaké mají univerzity možnosti, co se na nich dělá a čím by jim mohly být užitečné. Mě samotnou překvapilo, co všechno se na Masarykově univerzitě dělá. Měla jsem vás zafixované jako převážně humanitně zaměřenou školu. Přitom tady funguje Centrum pro transfer technologií, máte zajímavé projekty v oblasti kybernetické bezpečnosti nebo výzkumu toxických látek v prostředí. Můj názor nemusí být reprezentativní, ale firmy to vnímají možná podobně, univerzity jim přijdou nečitelné. Možnosti spolupráce byste měli víc propagovat. Třeba té v rámci evropských projektů.
To je podle vás směr, v jakém by se univerzity měly snažit dát s podniky dohromady?
Jednoznačně. Univerzity mohou žádat o finance i v operačních programech, kde firmy nemohou. Menší společnosti navíc ani nemusí mít kapacity na to, aby se žádostí zabývaly, a to je šance pro vás. Je to výhodné pro obě strany.
Jenže třeba u právě končících projektů Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost se občas stávalo, že když škola hledala partnera například pro praxe studentů, bylo to složité.
Ano, o tom vím, a přijde mi, že v takových případech bývá chyba na obou stranách. Oba subjekty si navzájem neumí vyjít vstříc. V tom vidím velkou roli organizací, jako je ta naše. Máme kontakty na firmy, takže když škola partnera hledá, může se na nás obrátit.
Zmínila jste možnost, že by se do budoucna mohly zavést praxe ve firmách i pro učitele. Jak si to představujete?
Zatím je to ve fázi pilotního projektu, kde spolu s Vysokým učením technickým uvažujeme o tom, že bychom v létě udělali soustředění tady v Brně a pozvali bychom učitele technických předmětů, matiky, fyziky a chemie. Kromě přednášek by dostali i možnost podívat se do firem v Jihomoravském kraji, aby všechno viděli v praxi. Spousta z nich to snad zná, určitě je ale velké množství těch, kteří se s takovou realitou nikdy nesetkali. Mohlo by to mít vliv na to, jak dětem informace předávají. A myslím, že by nebylo špatné ani u vysokoškolských učitelů. Musela by se samozřejmě zvážit forma, ale mělo by to spoustu pozitiv včetně toho, že se navzájem pozná řada lidí.
Už několik let se v Česku vede také debata o tom, zda vytvářet studijní obory na přání firem. Nepřijde vám to krátkozraké? Vždyť než se nějaký vysokoškolský obor zajede, může to trvat deset patnáct let, a to už může být poptávka úplně jiná.
V tom prvním s vámi souhlasím. Tvorba vysokoškolského oboru je dlouhodobý proces, ale přesto bychom přivítali, kdyby se do toho mohly firmy více zapojit. Mělo by to ale samozřejmě vycházet z konsenzu mezi školami, firmami a státem. U učňovských oborů je podle mě situace jiná, tam je to řešitelné rychleji a i firmy dovedou u středoškolského stupně lépe a přesněji definovat, co potřebují. Že to jde, ukazují praktické zkušenosti v rámci projektu Pospolu. Je to jenom o tom, přesvědčit rodiče a vytvořit podmínky, aby na takové obory děti šly. I finanční. Firmy to musí podporovat a podle mě je v pořádku, když studentům platí třeba stipendia. Vybavuje se mi jeden podnik z Jindřichova Hradce, který dává malou částku, třeba 500 měsíčně, ale přesto je to pro učně motivace a mají plno.
Když jsme u těch financí. Není za tím vším jen snaha firem vytvořit větší poptávku o pracovní místa, aby mohly jít dolů se mzdami?
Tento názor jsem z médií zaznamenala a překvapil mě. Z toho, co vím, určitě nemám pocit, že firmy chtějí zvýšit poptávku o pracovní místa. I když si dovedu představit obory, kde k tomu může docházet. Ale v každém případě platí, že pokud chtějí kvalitní zaměstnance, musí je adekvátně ohodnotit. Bez toho to nepůjde. V některých případech se to přitom daří. Už před lety jsem se bavila se Zbyňkem Frolíkem z Linetu, úspěšným výrobcem postelí. Jeho firma potřebuje hodně svářečů a on už asi před sedmi lety říkal, že to je absolutně nedostatková profese, i když si takový člověk vydělal asi 30 tisíc, tedy velmi dobré peníze.