Ačkoliv je toho v právě otevřených budovách filozofické fakulty hodně nového, najdou se v nich i prvky důvěrně známé. Po tom, co na místě přestali úřadovat dělníci, se do chodeb fakulty vrátily sochy ústavu klasických studií. Připomínají nejen dějiny antického umění, ale i historii vysokých škol v Brně.
Sádrové odlitky uměleckých děl vlastní univerzita už léta, získala je po druhé světové válce. „Jsou to kopie, jež původně patřily německé technice a jejímu profesoru Josefu Dellovi, jenž tam vyučoval dějiny umění. Studenti architektury, kteří sídlili na dnešní fakultě sociálních studií, se na nich učili pojmy jako proporce, symetrie, kánon i to, jak vůbec umění posuzovat,“ vysvětluje historik umění Jiří Kroupa.
Obdobné soubory měly na sklonku 19. století všechny školy, kde se dějiny umění vyučovaly. Do vlastnictví Masarykovy univerzity se část souboru dostala ve chvíli, kdy byla zrušena Německá vysoká škola technická v Brně, jak se jí oficiálně říkalo. Další odlitky tehdy obdrželo Vysoké učení technické Brno a jeho fakulta architektury. Ve dvou fakultních budovách je soch dohromady devět. Jedna hlídá vstup do budovy A, další dvě jsou o patro výš na chodbách ústavu klasických studií a zbytek je rozvěšený při schodišti nové budovy B, kde se s nimi potká snad každý kolemjdoucí.
Asi největší pozornost poutá hned ta u vchodu, socha s názvem Bojovník Borghese, jejíž originál byl kdysi v římské Villa Borghese a odtud jej získal císař Napoleon pro Louvre. „Tehdy a i dnes bývá socha ne zcela přesně identifikována jako gladiátor. V 17. a 18. století bylo ovšem téma velmi oblíbené a tak bojovník žije v řadě kopií, které jsou v barokních areálech po celé Evropě. Někdy se k němu jako ke gladiátorovi připojoval i jeho předpokládaný protivník. Pozdně barokní variantu dvou bojujících gladiátorů proti sobě mají například v zahradě u zámku ve Vizovicích,“ doplňuje Kroupa.
Problematika kopírování a napodobování je podle jeho vyprávění vůbec zajímavá, ilustruje ji i další socha na schodech fakulty. Ta je odlitkem římské sochy, opět velmi populární v době barokní. Obdivovali ji především umělci. První ji ocenil Velázquez a za svého pobytu v Římě nechal zhotovit její bronzovou kopii. V té době a také dlouho potom byla označována jako Germanicus, adoptivní syn císaře Tiberia. Dnes je vystavena v Louvru a je stále častěji interpretována jako posmrtná socha Marcella, předčasně zemřelého synovce císaře Augusta.
Zajímavá je však i jinak. Zatímco hlava má rysy zemřelého na začátku našeho letopočtu, tělo je kopií řecké sochy boha Herma z klasického období kolem roku 460 před Kristem. Estetické kvality řeckých soch vyvolávaly už od doby pozdní republiky v Římě zájem, takže byly z Řecka hodně dováženy bronzové originály, ale vznikaly i kopie podle řeckých děl. Někdy i tak, že byl zhotoven odlitek části sochy a podle toho umělci dotvořili zbytek. „Jsou to tak trochu římské představy o řeckém umění, přičemž se najdou často spojení hodně nezvyklá. Lze se podívat na různé příklady ve sbírkách Kapitolského muzea v Římě,“ dává další tip na výlet za dějinami sochařství historik z filozofické fakulty.
Imitování a rozmnožování sochařských děl se stalo velkým tématem i o mnoho století později. Pořizování sádrových kopií bylo módní hlavně v průběhu 19. století. A řada lidí to kritizovala.
Přístup k tvorbě děl teď každopádně může každý zkoumat i na filozofické fakultě. Někomu mohou zdejší sochy symbolizovat humanitní vzdělanost, dalšímu připomínat dokonalé tvary a proporce antického umění a jinému posloužit jako výzva zajet se podívat na originály.