Zalétat si vesmírnou stíhačkou, vylézt na Mount Everest a postřílet pár útočících zombií ve virtuální realitě. Program na jedno dopoledne pro mě osobně zas tak atraktivně nezněl, ale kdo by odmítl možnost vyzkoušet nejnovější hardware i software pro simulaci virtuální reality, který zatím byl k vidění jen na několika světových předváděčkách.
Na Fakultě informatiky MU si tento týden na pár dnů rozložila svá stanoviště společnost nVidia specializovaná na výrobu grafických karet, aby ukázala studentům i akademikům a dalším českým IT nadšencům, jak by mohla v budoucnu vypadat nejen zábava, ale i další cesty pro rozvoj vědy i výuky. Vyzkoušet si zážitek z jiné reality jsem mohla i já.
S lehkými obavami, co mě asi čeká, usedám do nízkého křesla před klasický monitor. Do rukou dostávám herní konzoli, a než se s ní stihnu seznámit, už mám v ruce i headset, tedy napůl helmu a napůl brýle. Nasazuju si ho, dostávám sluchátka a čekám, až vše propojí. Pak se přede mnou objevuje nabídka programů k vyzkoušení.
Než se stihnu doptat jak se ta zatracená konzole, kterou držím v ruce poprvé a na niž vlastně nevidím, ovládá, náhodně si něco zvolím. Když mi doslova před nosem začnou vyskakovat instrukce, trochu se leknu, ale za chvíli už oceňuju, že vnímání téhle hry je opravdu jiné. Jsem na okraji budovy, a když pohnu hlavou dolů, skutečně vidím a taky cítím hloubku pod sebou. Bohužel jinou realitu pozná i můj žaludek.
Lidé z nVidia, jejíž pobočka sídlí v Brně ve fakultním science parku, nám předem o tomto problému říkali. Virtuální realita může vyvolat nevolnost. Mozek se totiž nemusí dobře vyrovnat s tím, že i když vidí, že je jen krůček od okraje vysoké budovy, tělo ve skutečnosti pohodlně sedí v křesle. Roli v tom hraje i zpoždění, s jakým počítač reaguje na pohyby člověka.
Přecházím raději zpátky do hlavní nabídky a zkouším jiné hry. Díky zařízení Oculus Rift Crescent Bay se ocitám v kokpitu vesmírné stíhačky těsně před startem. Vzápětí jsem už mezi hvězdami a rozhlížím se po hvězdách a dalších lodích. Než stačím zjistit, kde je nepřítel a jak se vlastně střílí, je po mě. Pokusím se trochu natrénovat na testovací hře, kde se za pomoci pohledu a pár tlačítek pokouším manipulovat s předměty. Když mi upadne míč, zjišťuji, jak snadno se mozek dá ošálit.
Automaticky se podívám pod sebe, kam se virtuální míč zakutálel, a místo svých nohou vidím jen prázdné animované křeslo. Šok naštěstí rychle opadne a mě čeká další dobrodružství.
Virtuální realita totiž není jen o tom ošálit zrak, ale také další smysly. Velkou roli hraje zvuk, který iluzi prostoru dotváří, ale ta opravdová virtuální realita by měla člověku umožnit s virtuálním prostředím interagovat. A právě to mě čeká.
Zatímco první stanoviště si už za chvíli bude možné udělat i doma s výkonným počítačem, grafickou kartou, headsetem a zařízením na snímání pohybu, na další zážitek je už potřeba prostor a doplňková technika.
Přicházím k simulaci výstupu na Everest. Je zrovna obsazená a tak ve dveřích sleduji, jak takový výlet do jiné reality vypadá pro pozorovatele. V místnosti stojí slečna, na hlavě headset a v rukou ovladače. Střádavě zvedá ruce a dívá se nahoru. Pak se začne pomalu otáčet. A ano, vypadá trochu jako blázen.
Za chvíli už do zařízení HTC VIVE strojí mě. Nejdřív stojím v prázdném bílém prostoru, pak se spustí simulace. Obraz není nejostřejší a jdou vidět pixely, ale úchvatná scenérie hor prvotní dojem rychle přebijí. Krátký let nad skalami a ledopády náhle končí a já stojím na kusu ledu, před sebou kovový žebřík přeložený přes průrvu.
Podle instrukcí se mám chytit provazů natažených podél žebříku a přejít na druhou stranu. Mám v rukou ovladače a při pohledu dolů na lana zjišťuji, že tentokrát vidím i své ruce v rukavicích. Ohýbám se, beru do nich provaz a chci vykročit. Je tu ale zádrhel, nohy v simulaci vidět nejsou. Chvíli se musím přesvědčovat, že stojím na pevné zemi, takže i když udělám krok neexistující nohou a na tu zledovatělou příčku se netrefím, nikam nespadnu.
Když překonám kolmou překážku, čeká mě vertikální. Další žebřík míří vzhůru a já automaticky kladu ruce nahoru a zvedám nohu, abych mohla stoupnout na první příčku. Necítím ale žádnou oporu a v tu chvíli mi dochází, že reálně nikam šplhat nemusím. A ano, určitě vypadám jako blázen.
Uprostřed šplháním po žebříku si dopřeji letmý pohled dolů. Náhlý atak závrati mě přiměje hlavu zase pěkně rychle zvednout a pohled do hlubiny ledové průrvy chvíli vydýchat.
Výstup končí a znovu si dopřávám průlet nad Mount Everestem a nakonec stojím pod vrcholem a mohou se rozhlížet po vrcholcích himalájských hor. Jen nerada sundávám brýle.
Ve vedlejší místnosti mě ale čeká další program. Je to hned celá série zážitků a už se na ni docela těším. Díky virtuální realitě si vyzkouším střelbu na skleněné lahve – zvuk odražené kulky i úspěšného zásahu je opravdu realistický – i na chodící mrtvoly. Jednu zombii ale nestíhám zastřelit, takže přichází až ke mně a útočí, instinktivně uhýbám a úpěnlivě prosím, aby simulaci vypnuli.
Raději si chci vyzkoušet malování. Má poměrně jednoduché ovládání a zaujme i toho, kdo neumí kreslit. Je totiž opravdu prostorové, takže i když si jen tak čmárám do vzduchu, neodolám a „obcházím“ svůj výtvor ze všech stran a snažím se jen vylepšit.
Za desítky minut strávených v jiných světech jsem si už zvykla na váhu headsetu i to, že se občas musím vymotat s kabelů napojených na helmu a sluchátka a sbírám zážitky. Opravdu silný mám z podmořského světa.
Ocitám se na palubě vraku lodi obklopená hejny malých rybek, v dálce zahlédnu rejnoka. Vydávám se k okraji paluby, abych se podívala, co je pod lodí. Stará loď zapraská a já se opět přistihnu při tom, že našlapuju hodně opatrně. Projdu se kolem zábradlí a přemýšlím, kam se ještě mohu podívat, když si uvědomím, že se něco změnilo. Instinktivně se otáčím a nemám daleko k tomu, abych uskočila, pár metrů od sebe vidím tělo velryby! Mám pocit, že si na ni můžu sáhnout. Pomalu se otáčím a najednou se jí dívám přímo do oka. Fascinovaně ji sleduji, a když se pohne směrem k hladině, celou si ji prohlížím. A když máchne obrovskou ocasní ploutví, samozřejmě uhýbám.