Až budete při promocích sedět v aule Masarykovy univerzity na právnické fakultě, zkuste zaklonit hlavu. Strop sálu zdobí vitráže s citáty významných osobností českých dějin, které stojí za to si přečíst. Stejně jako to, jak se kusy barevných skel na fakultě objevily. Původně totiž vznikly pro úplně jiné účely.
Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdy, až do smrti. Mimo jiné tento výrok Jana Husa lze na stropě najít. Doprovází ho také slova Jana Amose Komenského, Františka Palackého nebo Tomáše G. Masaryka.
Vitráže vytvořil už několik let před vystavěním budovy fakulty umělec a dekoratér František Kysela, mimo jiné autor skleněných mozaik v chrámu svatého Víta v Praze. Pomáhal jimi koncem 20. let zdobit československý pavilon na mezinárodní výstavě v Kolíně nad Rýnem. „Proto se na sklech objevují citáty slavných českých osobností. Původně byly ale barevné skleněné výplně sestavené trochu jinak a položené vertikálně,“ informuje historik umění Jiří Kroupa.
Pavilon měl samozřejmě jen omezený život, takže je možné, že se dopředu počítalo s tím, že se pak jeho kusy nabídnou k dalšímu využití. A v případě vitráží se nemuselo jít ani mimo vzdělávání. Architekt Alois Dryák zrovna počátkem 30. let stavěl novou budovy Právnické fakulty Masarykovy univerzity a právě do jeho stropu se barevná skla s příběhem hodila. „Po dostavění školy byla mozaika téměř jedinou výzdobou celého prostoru, který vzniknul v čistém puristickém duchu. Ani varhany, ani obraz Prométhea tam tehdy ještě nebyly,“ doplňuje Kroupa informaci o dalších prvcích, které jsou na místě dnes.
Nebylo tomu tak ale vždycky, okrasné prvky auly se hodně přemisťovaly. Obraz Prométhea sundali nacisté hned potom, co fakultu za války obsadili. O sklech tolik přesných informací není. Ví se, že v roce 1971 ze sálu zmizela na dlouhých 17 let a ležela v depozitáři zámku v Jaroslavicích. Zpět se měla vrátit v roce 1988 a to ještě, vzhledem k dobové atmosféře, po zdlouhavém schvalovacím procesu. A ani tak návrat úplně nevyšel (stalo se tak prý proto, že se výzdoba nezamlouvala samotnému prezidentovi Husákovi) a mozaika se na místě definitivně usídlila až na začátku 90. letech.
Jedním důvodem, proč měla aula jen jednoduché vybavení, byla čistota stylu. Dalším je fakt, že místnost původně neměla být jen reprezentativním prostorem, ale také normální učebnou. Podle informací Jiřího Pulce z Archivu Masarykovy univerzity měla dokonce až do roku 1994 sklopné pultíky na psaní.
Možná nejdůležitějším důvodem bylo ale to, že když se fakulta stavěla, mladá univerzita měla k dispozici jen velmi málo peněz. Paradoxní přitom je, že plány zamýšleného univerzitního kampusu pod Kraví horou, kam se měla celá škola přestěhovat, aby byla na jednom místě, vypadaly velkolepě.
Ještě před několika málo lety se po celé Masarykově univerzitě mluvilo o tom, že počet jejích studentů je na možnosti budov hraniční. Právnická fakulta ale mezi ty s největšími prostorovými problémy nikdy nepatřila. Jak mohutně tedy budova musela působit v začátcích univerzity, kdy měla celá škola řádově méně studentů.
Všechno bylo plánováno opravdu monumentálně, a přestože to nahlas nikdo neřekl, muselo být jasné, že něco takového nejde realizovat,“ domnívá se Kroupa a přidává i jednu konkrétní vzpomínku na to, jak se představitelé univerzity snažili ze stavební příležitosti vytěžit pro své obory co nejvíc.
„Tehdejší děkan filozofické fakulty například tvrdil, že jeho dějiny umění mají málo prostoru a kromě jedné velké posluchárny potřebují ještě čtyři velké místnosti pro učitele. Na celém oboru přitom učil jen on sám,“ poukázal s úsměvem historik umění. Na budovu filozofické fakulty ani žádnou jinou už ale na Veveří nedošlo. Stavařské plány zhatila hospodářská krize.
